Austrálie má hlavní město, které nikdo nechtěl. Canberra není výsledkem přirozeného vývoje ani strategické polohy u moře. Je to dítě kompromisu, žárlivosti a politického patu mezi Sydney a Melbourne. Dnes je to moderní metropole, ale její začátky připomínaly spíše vyhnanství v buši, kde politici mrzli a nemohli se ani napít alkoholu.
Válka o prestiž a moc
Když se na přelomu 19. a 20. století rodila australská federace, panovala mezi dvěma největšími městy kontinentu nesmiřitelná rivalita. Sydney se považovalo za historické srdce kolonie. Melbourne zase díky zlaté horečce disponovalo obrovským bohatstvím a vlivem. Ani jeden z rivalů nehodlal ustoupit a přenechat titul hlavního města tomu druhému. Hrozilo, že se sjednocení Austrálie na tomto bodě úplně zasekne.
Politici nakonec museli sáhnout k radikálnímu řešení. Rozhodli se vybudovat úplně nové město na neutrální půdě. Ústava z roku 1900 stanovila jasné, byť poněkud bizarní pravidlo. Nová metropole se musí nacházet na území Nového Jižního Walesu, ale musí být vzdálena nejméně 100 mil od Sydney. Tím byla zajištěna bezpečnostní zóna pro ego obyvatel Sydney i Melbourne. Melbourne dostalo alespoň dočasnou útěchu. Hostilo federální parlament, než se nové sídlo postaví.
Geniální plán z Chicaga
Vláda vyhlásila v roce 1911 mezinárodní architektonickou soutěž. Zadání bylo jasné. Navrhnout město pro 25 tisíc lidí, které bude reprezentovat ducha nového národa. Přišlo 137 návrhů z celého světa. Vítězem se stal americký architekt Walter Burley Griffin z Chicaga. Jeho vize zahradního města s umělým jezerem uprostřed byla na svou dobu revoluční.
Málokdo tehdy tušil, jak velkou roli v tom hrála jeho manželka Marion Mahony Griffin. Byla to ona, kdo vytvořil úchvatné akvarelové plány, které porotu naprosto okouzlily. Její přínos byl dlouhá léta přehlížen. Architekt Griffin měl jasnou představu o geometrii a souladu s krajinou. Chtěl město, které nebude přírodě dominovat, ale stane se její součástí. Realita výstavby však narazila na byrokratickou zeď a nedostatek peněz.
Ovce a zákaz pití
První roky Canberry nebyly žádným medem. Místo, které domorodci nazývali „Kamberra“ (místo setkávání), byla větrná a chladná planina plná ovcí. Když se sem v roce 1927 konečně přestěhoval parlament, politici byli v šoku. Opustili rušné a kulturní Melbourne a skončili uprostřed ničeho. Nebyly tu pořádné hotely, divadla ani život. Premiér Billy Hughes dokonce považoval přesun do Canberry za jedno z nejhorších rozhodnutí své kariéry.
Situaci ještě zhoršil ministr vnitra King O’Malley. Byl to zapřisáhlý abstinent a prosadil v novém teritoriu přísnou prohibici. V hlavním městě Austrálie se legálně nesměla prodávat ani kapka alkoholu. O’Malley považoval alkohol za nápoj ďábla a nehodlal ustoupit. Tento zákaz trval až do roku 1928 a nutil úředníky i politiky jezdit pro zásoby do sousedního Queanbeyan. Město si tak vysloužilo pověst nejnudnějšího místa na kontinentu.
Drahé vykoupení z nudy
Dnes už Canberra není jen „dobrým ovčínem zničeným politikou“, jak se jí kdysi přezdívalo. Investovaly se miliardy do národních institucí, muzeí a galerií. Jezero Burley Griffin je skutečně dominantou města, přesně jak to americký architekt zamýšlel. Pověst chladného a odtažitého města úředníků jí však mezi Australany zůstala. Pro turistu je to ale fascinující ukázka toho, co se stane, když se urbanismus střetne s politickým kompromisem uprostřed buše.
