Leden 1969 měl být pro sovětský vesmírný program triumfem, jenže se změnil v horor, o kterém se dlouhé roky mlčelo. Boris Volynov se vracel z první úspěšné „vesmírné výměny“ posádek, když jeho loď selhala. Řítil se k Zemi bez tepelného štítu a psal dopis na rozloučenou, protože věřil, že zbývají poslední vteřiny. Přežil pád, který by pro kohokoliv jiného znamenal jistou smrt, ale místo oslav ho čekala krev, vyražené zuby a podezřívavé mlčení režimu.
Triumf před katastrofou
Sovětský svaz potřeboval na začátku roku 1969 nutně ukázat světu svou sílu. Američané finišovali s přípravami na přistání na Měsíci a Moskva vytáhla z rukávu riskantní trumf. Rozhodla se provést první spojení dvou pilotovaných lodí a přestup kosmonautů volným prostorem. Z kosmodromu Bajkonur odstartovaly v polovině ledna lodě Sojuz 4 a Sojuz 5. Na palubě „pětky“ seděl velitel Boris Volynov a jeho dva kolegové, Jevgenij Chrunov a Alexej Jelisejev.
Manévr se podařil na jedničku. Lodě se spojily a vytvořily první experimentální vesmírnou stanici na světě. Chrunov s Jelisejevem oblékli skafandry a provedli historický přestup do Sojuzu 4, se kterým bezpečně přistáli. Volynov zůstal na oběžné dráze sám a připravoval se na návrat. V řídicím středisku se otvíralo šampaňské a agentura TASS chrlila do světa zprávy o velkolepém úspěchu. Nikdo netušil, že oslavy jsou předčasné a že se k Zemi blíží tragédie. Nebo spíše řítí.
Hořící koule nad Uralem
Problémy začaly ve chvíli, kdy chtěl Volynov odhodit nepotřebný servisní modul. Odpálil výbušné šrouby, ale nic se nestalo. Mohutný blok s přístroji zůstal viset na návratové kabině. To byl rozsudek smrti. Kvůli špatnému těžišti se loď otočila do nejhorší možné polohy. Do atmosféry vstupovala poklopem napřed, tedy nejzranitelnějším místem bez silného tepelného štítu.
Rychlostí 24 000 kilometrů v hodině se řítil vstříc zkáze. Kabina se třením okamžitě rozžhavila. Těsnění kolem průlezu začalo hořet a interiér se plnil jedovatým kouřem. Volynov neměl skafandr, pouze běžnou kombinézu. Sledoval, jak se plameny prokousávají dovnitř, a uvědomil si, že je konec. Vzal deník, zapsal poslední slova a zasunul ho hluboko pod sebe v naději, že jeho vlastní tělo zachová vzkaz pro rodinu. Přetížení ho drtilo do sedačky, zatímco za okny zuřilo peklo o teplotě dvou tisíc stupňů.
V posledních vteřinách před roztavením se stal zázrak. Žár přepálil vzpěry, které držely zaseknutý modul, a ten konečně odpadl. Návratová kabina se díky aerodynamice okamžitě přetočila štítem dopředu. Volynov dostal šanci na život, ale vyhráno neměl. Padáky se zamotaly a loď dopadla na zmrzlou zem v pohoří Ural takovou rychlostí, že náraz připomínal srážku s vlakem.
Peníze na věnec a vyražené zuby
V řídicím středisku zavládlo hrobové ticho. Loď zmizela z radarů a nikdo nevěřil, že by takový sestup mohl člověk přežít. Volynovovi kolegové dokonce začali mezi sebou vybírat peníze na pohřeb a věnec. Záchranné týmy vyrazily hledat trosky s vědomím, že jedou pro mrtvé tělo. Když dorazili na místo dopadu, našli jen prázdnou, ohořelou kapsli a krvavé stopy ve sněhu. Teplota venku klesala k minus padesáti stupňům.
Kosmonaut, který měl být mrtvý, se mezitím potácel ruskou divočinou. Náraz mu vyrazil čtyři přední zuby a způsobil vážná vnitřní zranění, přesto se dokázal vyprostit z trosek. Chtěl se zahřát a najít pomoc dřív, než umrzne. Záchranáři ho nakonec objevili v nedaleké chatrči místního lesníka, živého, ale v zuboženém stavu.
Sovětský režim se rozhodl celou událost ututlat. Hrdina, který přežil nemožné, se nehodil do obrazu dokonalé techniky. Volynov dostal zákaz létat na téměř sedm let a o detailech svého letu musel mlčet. Později na ty chvíle vzpomínal s mrazením v zádech.
„Nebyl tam žádný strach, ale hluboká a velmi jasná touha žít dál, když už nezbyla žádná šance,“ popsal své pocity pro dobové záznamy. Dnes je Boris Volynov posledním žijícím členem první legendární skupiny sovětských kosmonautů a za týden oslaví své 91. narozeniny. Jeho příběh zůstává důkazem nezlomné vůle přežít i tam, kde technika selže.
