Po studentské komedii Škola základ života (1938) se režisér Martin Frič pustil do dalšího filmu inspirovaného texty Jaroslava Žáka. Cesta do hlubin študákovy duše měla sice na první pohled působit jako nenáročná komedie, ale v roce 1939 se z ní stal tichý symbol vlastenectví a lidskosti.
Srdce, rozum a humor. A silný dobový kontext
Děj filmu rámují zápisky profesora fyziky Rabišky, který se studenty tráví roky a s pečlivostí pozoruje jejich chování. Centrem příběhu je septimán Vaněk (Rudolf Hrušínský), nadaný klavírista, kterému studium moc nejde. Když kvůli špatnému vysvědčení přijde o klavír, zasáhne mladý latinář Voříšek (František Vnouček) a otce přesvědčí, aby nástroj vrátil.
Paralelně se rozvíjí osud profesora přírodopisu Matulky (Jindřich Plachta), laskavého pedagoga, který kvůli trémě nikdy nesložil státnice a dostává mizerný plat. Když se zhroutí po jedné z klukovin, studenti vymyslí plán. Pomocí malé lsti jej dovedou ke zkoušce, kterou symbolicky složí před univerzitním kolegou. Závěrečná scéna, v níž jej vítají zpátky do školy, patří k nejdojemnějším momentům českého filmu.
Film plný improvizace, skrytých symbolů i reálných kulis okupace
Když profesor matematiky Vobořil (Jaroslav Marvan) na tabuli zadává písemku, vlevo je jasně vidět datum 15. března 1939. V jiném záběru za postavou Kulíka (Ladislav Pešek) na ulici visí prapor s hákovým křížem. Tyto detaily nebyly náhodné – natáčení probíhalo krátce po okupaci
Režisér Frič podle Peškových vzpomínek trval na nočním natáčení, kdy herci byli po divadelních představeních volní. Zakázal používání filmových klapek, aby nikdo nevěděl, kdy už kamera jede. Hercům tak umožnil vzpomínat na vlastní školní zážitky. A z těch se pak rodily scény plné spontánnosti a emocí, které působily více než autenticky.
Skutečný život za školními lavicemi. Herci a jejich příběhy
Ve filmu se objevuje devět herců z předchozí Školy základ života, mimo jiné František Filipovský (šprt Mazánek), Josef Kemr, Jaroslav Průcha nebo Jarmila Holmová. Filipovskému tehdy bylo 32 let, Peškovi 33. A přesto hráli gymnazisty. Jaroslav Marvan, který ztvárnil profesora Vobořila, byl od Peška starší jen o pět let. Přesto jejich role působily naprosto přesvědčivě.
Ladislav Pešek v pozdějších letech přiznal, že v mládí byl typickým rošťákem. Jednou dokonce rozčílil učitele tak, že mu dal facku. Miloš Nedbal (učitel francouzštiny) byl ve skutečnosti stejně starý jako Pešek, přesto ve filmu působí jako autorita.
Ve filmu zazní i unikátní repliky. Například Vobořilův výrok: „Tolik hrůzy, co je v těchto deskách nebylo ani ve Smolných knihách ve středověku.“ Smolné knihy, historické záznamy o hrdelních zločinech, jsou zde přirovnány k vysvědčením.
Satira, která měla dohru. Autor filmu čelil obvinění a cenzuře
Ačkoliv film slavil velký úspěch, autor knižní předlohy Jaroslav Žák zaplatil za svůj satirický styl vysokou cenu. Ústřední spolek československých profesorů jej obvinil z hanobení učitelského stavu. Po roce 1948 byl vyloučen ze Syndikátu spisovatelů a dostal zákaz publikace. Díky herci Vilému Prunerovi, který hrál jednoho ze studentů, mohl Žák dál psát, ale pod jeho jménem.
Snímek Cesta do hlubin študákovy duše vysílá TV Nova 28. října od 9:55 a 29. října od 2:00.
Zikmund Lucemburský: Syna Karla IV. Češi nenáviděli. Unesli mu manželku, zabili tchyni, ale nakonec vládnul půlce Evropy
Zdroj: ČSFD, FDB, FilmovýPřehled
