Běžný pracující si v osmdesátých letech přišel průměrně na dva a půl tisíce korun měsíčně. Špičky domácího popu ve stejné době počítaly výdělky ročně v milionech. Režim elitním interpretům umožnil hromadit obrovské majetky díky koncertům a masivním prodejům desek. Papalášské projevy jasně potvrzovaly propastný rozdíl mezi hvězdami a zbytkem společnosti. Kolik braly pěvecké hvězdy za socialismu?
Projev na Červeném Hrádku
V létě 1989 se do nejlépe placených umělců opřel generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš. Z jeho projevu vyplynulo, jak komunistická elita sleduje konta populárních tváří. „No tak řekněme paní Zagorová, je to milá holka, všechno, ale ona už tři roky po sobě bere šest set tisíc každý rok. A další. Ne šest set, milion, dva miliony berou. Jandové a jiní… Každý rok,“ líčil ve svém projevu. Jakešova slova budila údiv, samotní interpreti však dobře věděli, že soudruh vychází z reálných čísel.
Dvojáky a peníze z vinylu
Mnozí hudebníci s odstupem let tvrdili, že z tehdejších honorářů nešlo postavit impérium. Vítězslav Vávra podobné nářky odmítal a otevřeně popsal finanční realitu. „Když slyším, jak někteří kolegové s odstupem let naříkají, že to na zbohatnutí nebylo, neříkají pravdu. Třeba v roce 1982, kdy byl průměrný plat nějakých 2 500 korun, jsme měli třicet vystoupení za měsíc, vždy dvojáky, jedno odpoledne, jedno večer a já měl za jeden kšeft 600 korun hrubého. Takže celkem nějakých osmnáct tisíc za měsíc,“ svěřil se před lety pro CNN iPrima.
Koncertní turné tvořila pouze dílčí část zisku hvězd. Gramofonové závody lisovaly desky ve stotisícových nákladech a autorské honoráře naskakovaly raketovým tempem. Lidé prahli po tuzemské hudbě a nakupovali nosiče v obrovském množství.
Prodeje dlouhohrajících desek přinášely těm nejžádanějším obrovské jednorázové injekce. „Z jednoho prodaného nosiče jsme jako interpreti měli asi třicet haléřů, jasně, směšná částka, ale vezměte si jaké tenkrát byly prodeje. Ty šly do sta tisíců, těm nejpopulárnějším až do milionů. Mně za jednu desku nárazově chodilo zhruba osmdesát tisíc, což byly v té době neskutečné peníze,“ popsal Vávra fungování trhu.
Západní devizy pro Gotta
Vrchol příjmové pyramidy opanoval Karel Gott. Mohl vyjíždět na západoněmecká pódia a inkasovat tvrdou měnu. Za jediný koncert s Orchestrem Ladislava Štaidla v roce 1982 obdržel 160 tisíc korun. Z této sumy mu připadlo čistých 112 tisíc korun, kapelník Ladislav Štaidl dostal 23 tisíc korun a zbytek se dělil dál. „Karel měl za jeden koncert 70 procent a já dvě a půl procenta, což tehdy bylo asi 250 západoněmeckých marek, v přepočtu asi 4 000 korun, a to bylo, myslím, velmi krásné. Kapelník Láďa Štaidl to rozděloval velmi spravedlivě,“ prozradil v pořadu ČT art PopStory Ondřej Soukup.
Tvrdá dřina a stovky štací
Vysoké výdělky vyžadovaly naprosté fyzické nasazení a neustálé cestování. Zpěvačka Hana Zagorová Jakešova čísla o statisícových výdělcích potvrdila. „Jistě! Ať jsem zpívala v hale anebo v divadle, měla jsem šest se korun za představení, což byla jiná částka než dnes. A měla jsem i dvacet osm vystoupení měsíčně,“ uvedla před lety pro Nedělní Aha! populární interpretka.
Obdobnou řeholí procházel i Dalibor Janda. Poptávka ho hnala z města do města a on sám cítil, že peníze plně odpovídají odvedené práci. „My jsme si ty peníze vyjezdili. 25 koncertů za měsíc, 250 koncertů za rok. Brali jsme 600 korun za koncert. To je jako kdyby Michael Jackson zpíval za 50 dolarů za koncert. Tím, že jsem prodával sta tisíce desek, a navíc jsem byl autorem hudby většiny skladeb, tak se to někde muselo projevit,“ uvedl zpěvák pro web Prima Ženy.
.jpg){kind=link}