Letos je to 234 let, co na pařížském náměstí Place de Grève padla první hlava pod gilotinou. Dav se těšil na krvavé divadlo, na které byl zvyklý ze středověku, ale odcházel hluboce zklamaný. Celé to trvalo jen zlomek vteřiny a chybělo tomu „to správné“ utrpení. Nicolas Jacques Pelletier se tak stal prvním člověkem, kterého dějiny zapsaly jako oběť stroje, jenž měl původně přinést lidskost, ale nakonec se stal symbolem největšího teroru.
Nicolas Jacques Pelletier
Pelletier nebyl žádný hrdina, revolucionář ani politický vězeň, jehož jméno by se učilo v dějepise kvůli ideálům. Byl to obyčejný kriminálník a „známá firma“ pařížského podsvětí, která se štítila poctivé práce. Živil se přepadáváním pocestných a osudnou se mu stala noc, kdy na ulici Bourbon-Villeneuve napadl náhodného chodce. Podle dobových záznamů svou oběť nejen okradl o peněženku plnou cenných papírů, ale pravděpodobně ji i ubil k smrti, byť se některé zdroje v míře brutality rozcházejí.
Spravedlnost byla tehdy rychlá a neúprosná. Pelletier byl zatčen ještě téže noci a soud měl o jeho vině jasno okamžitě. Verdikt zněl jasně: trest smrti.
Odklad kvůli humanitě
Pelletier si ale na svůj konec musel v cele počkat o několik měsíců déle, než bylo v té době zvykem. Původně měl zemřít už na Silvestra roku 1791, jenže úřady řešily logistický a etický problém. Staré metody poprav jako věšení, upalování nebo lámání v kole byly nově nastupující revoluční garniturou považovány za barbarské a nedůstojné nové éry. Francie chtěla zabíjet moderně, vědecky, a hlavně rychle. Čekalo se na dokončení stroje, který měl změnit dějiny popravování a smazat rozdíly mezi aristokracií a spodinou.
Doktor Joseph-Ignace Guillotin
Lékař a poslanec Joseph-Ignace Guillotin, jehož jméno stroj nese, paradoxně nebyl žádný krvelačný sadista. Byl naopak odpůrcem trestu smrti, ale když pochopil, že jeho úplný zákaz v bouřlivé době neprosadí, chtěl ho alespoň zrovnoprávnit. Do té doby měla nárok na „milosrdnou“ a rychlou smrt mečem jen šlechta, zatímco chudina trpěla dlouhé minuty na šibenici.
Guillotin před Národním shromážděním vášnivě obhajoval mechanismus, který oddělí hlavu od těla v jediném okamžiku, aniž by odsouzený cítil bolest. Jeho úmysly byly čisté, ale netušil, že právě stvořil nástroj pro masovou likvidaci oponentů.
Testování na ovcích
Kat Charles-Henri Sanson, který pocházel ze slavného popravčího rodu a měl s ukončováním životů bohaté zkušenosti, byl naprostý profesionál a nechtěl nic nechat náhodě. Nový vynález potřeboval zátěžový test, aby nedošlo k veřejné ostudě. Nejdříve přišly na řadu živé ovce a telata. Stroj fungoval na zvířecích krcích bezchybně.
Poté Sanson zkoušel sekat hlavy mrtvolám dodaným z nemocnice Bicêtre. U ženských těl a dětí to šlo hladce, ale robustní svalnaté mužské krky dělaly čepeli potíže. Musela se upravit výška, ze které ostří padalo, a změnit jeho tvar na šikmý. Teprve po těchto technických úpravách dal kat pokyn, že je „divadlo“ připraveno na ostrou premiéru.
Zklamané publikum
Den D nastal 25. dubna 1792. Náměstí před pařížskou radnicí bylo napěchované k prasknutí. Dav očekával drama, bolest, křik a dlouhou podívanou, na kterou byl zvyklý ze starých časů veřejného mučení. Místo toho spatřili červeně natřený, sterilně vyhlížející stroj. Pelletiera přivedli, položili na lavici a během zlomku vteřiny bylo po všem. Žádný zápas, žádné utrpení, jen tupý úder a ticho. Pro kata to byl technologický úspěch, pro diváky absolutní katastrofa.
„Poprava byla přesně taková, jak si ji propagátoři nového popravčího stroje představovali. Vše šlo rychle a hladce. Dav byl ale přesně tímto velmi zklamán. Poprava totiž přihlížejícím přišla málo zábavná. Tak, jak se všichni těšili na premiérovou podívanou na stětí gilotinou, zaskočila je rychlost a přesnost stroje,“ uvádí ve svém videu kanál History Pod. Lidé byli tak rozčarovaní sterilitou a nudou celého procesu, že někteří měli dokonce cestou domů skandovat požadavky na návrat starých dobrých dřevěných šibenic.
Hračky pro děti
Navzdory vlažnému a rozpačitému přijetí se z gilotiny brzy stala zvrácená móda. Pařížané si ji nakonec oblíbili, i když trochu jinak, než doktor Guillotin zamýšlel. Z nástroje smrti se stal popkulturní fenomén a módní doplněk. Začaly se dokonce vyrábět miniaturní funkční gilotiny jako hračky pro děti. Malí Francouzi s nimi stínali hlavy panenkám nebo chyceným myším, což nakonec vedlo některé radnice k zákazu prodeje těchto hraček pro jejich zhoubný vliv na morálku mládeže. Dospělí zase používali malé repliky na luxusních večírcích jako kráječe na chleba nebo ovoce, čímž demonstrovali svou loajalitu revoluci.
Krvavá lázeň
Brzy však smích a fascinace přešly úplně všechny. S nástupem jakobínského teroru se gilotina rozjela na plné obrátky a z náměstí prakticky nezmizela. Stala se efektivní tovární linkou na smrt, která denně polykala desítky a později stovky lidských životů, včetně krále Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty. Sen o humánní popravě se utopil v potocích krve a gilotina umožnila zabíjet politické oponenty s průmyslovou efektivitou.
Sám doktor Guillotin byl zneužitím svého jména tak znechucen, že se jeho rodina později pokusila marně požádat vládu o přejmenování stroje. Nakonec si museli změnit příjmení oni sami.
