Anglický král Richard III. platí v populární kultuře za stvůru s pokřivenou páteří. Podle moderních historiků z něj vraždící monstrum udělala účelová propaganda vítězného rodu Tudorovců. Skutečný vládce se vyznačoval značnou inteligencí, vynikal jako mimořádně schopný vojenský stratég a jeho fyzický zjev odpovídal tehdejším dvorním standardům. Historické prameny odhalují obraz pragmatického středověkého politika.
Mistrovské dílo tudorovské propagandy
Zásadní podíl na démonizaci posledního panovníka z rodu Yorků nese slavný dramatik William Shakespeare. Jeho historické hry vykreslily vladaře jako odpudivého hrbáče a bezcitného bratrovraha. Umělecká licence zde hrubě zkreslila realitu ve prospěch nově nastoupivší dynastie Tudorovců. Očernění poraženého soka sloužilo k ospravedlnění kontroverzní uzurpace anglického trůnu a odvedlo pozornost od vlastních zločinů nových vládců.
Zkřivenou páteř a znetvořenou ruku panovníkovi přisoudili až mnohem pozdější dvorní kronikáři. Historické prameny z doby jeho reálného života nic podobného neuvádějí. Nález panovníkovy kostry po staletích potvrdil pouze lehkou skoliózu zad. Pamětníci tehdejší éry ho naopak popisovali jako velmi atraktivního a společenského muže.
„Byl hned po králi nejhezčím mužem u dvora a měl velmi dobrou postavu,“ uvádí vzpomínky hraběnky z Desmondu historik Robin Weillands ve své knize Války růží. Anglický vladař také nikdy nenechal svévolně popravit svého vlastního bratra. Vévoda George z Clarence čelil vážnému obvinění ze zrady a o jeho neodvratném trestu smrti rozhodl regulérní soud nejvyšší šlechty.
Záhada princů v temné pevnosti
Temný stín na panovníkově pověsti zanechalo především záhadné zmizení dvou nezletilých královských synovců Eduarda a Richarda z Yorku. Král je po formálním zpochybnění jejich manželské legitimity nechal pro jistotu převézt do bezpečí pevnosti Tower. Chlapci se po létě roku 1483 na veřejnosti už nikdy neukázali. Politická odpovědnost za jejich pravděpodobnou smrt padá na tehdejšího vládce. Přímé důkazy o vydání rozkazu k úkladné vraždě ovšem zcela chybí a podobný prospěch z odstranění následníků trůnu měla i řada dalších ambiciózních dvořanů.
Zrada na krvavém bitevním poli
Vláda posledního zástupce dynastie Plantagenetů skončila po pouhých dvou letech krvavým střetem u Bosworthu v srpnu 1485. Armáda Jindřicha Tudora disponovala skvěle vycvičenými francouzskými žoldnéři a podpořila ji chladnokrevná zrada mocného rodu Stanleyů. Ti se svými po zuby ozbrojenými vojáky zpočátku bitvy pouze opatrně vyčkávali. Do nelítostných bojů zasáhli až v nejvíce kritický moment a zaútočili do zad svému dosavadnímu panovníkovi.
Král Richard III. projevil v naprosto bezvýchodné situaci mimořádnou osobní statečnost. Osobně zaútočil na Jindřichovu vůdčí standartu a v boji dokázal zabít nepřátelského korouhevníka. Následně ztratil svého válečného koně a padl pod drtivou přesilou přímo v centru bitevní vřavy. „Tento den bylo oznámeno, že král Richard, který nám dřív milostivě vládl, byl žalostně ubit a zavražděn, k velkému zármutku tohoto města,“ zapsal hned následující den do oficiální kroniky města Yorku tehdejší písař.
Nečekaný nález pod vrstvou asfaltu
Zhanobené tělo padlého válečníka skončilo po potupné veřejné exhibici v mělkém hrobě leicesterského kostela Šedivých bratří. Církevní budova v pozdějších staletích zanikla a přesné místo posledního odpočinku anglického krále odhalil až detailní archeologický průzkum v roce 2012. Odborní experti překvapivě objevili královské kosterní pozůstatky rovnou pod prostým městským parkovištěm. Tým vědkyně Turi Kingové následně potvrdil jejich stoprocentní pravost pomocí přesné genetické analýzy a porovnání s DNA žijících potomků.
