Postavu Oldřicha II. Z Rožmberka by nejlépe vystihl termín naprostý pragmatik. Během velmi bouřlivých let náboženského rozkolu husitů a katolíků platil za schopného politika i intrikána. Několik posledních let svého života strávil na hradě Dívčí kámen. To však bylo až potom, co opakovaně a výrazně ovlivnil běh našich dějin.
Porada oběma stranám
„Na 15. století byl dost výjimečný. Od mladých let se pohyboval nejen v české, ale díky majetku i rodinným vztahům také rakouské politice. Měl tak asi největší přehled o středoevropské politice vůbec,“ hodnotí pro Rozhlas osobu šlechtice historik Martin Nodl z Centra medievalistických studií.
Když se pak měla řešit závažnější politická nebo ekonomická záležitost, ve 20. až 50. letech 15. století se obě strany sporu obracely právě na Oldřicha. Tedy utrakvisté (neboli kališníci) i katolíci. Oba tábory současně čekaly na jeho stanovisko, čehož dokázal mistrně využívat. „Obvykle se tvářil, že se nepřiklání ani na jednu stranu, vystupoval dosti váhavě, ve skutečnosti to byl jeden z největších politických pragmatiků českého středověku“ soudí Nodl.
Životní obraty
Syn Jindřicha z Rožmberka a Elišky z Kravař byl od mládí veden k husitským idejím. Od roku 1420 ale už rozhodně hájil katolické zájmy jak šlechty, tak Zikmunda Lucemburského. Obavy ze sílícího vlivu husitů na jihu Čech ho vedly k neúspěšnému obléhání Tábora. Po válkách se postavil do čela katolické Strakonické jednoty, což z něj udělal silného protikandidáta budoucího panovníka Jiřího z Poděbrad.
Hrady i kláštery
Formálním vladařem rozsáhlého panství na jihu Čech se stal ve věku devíti let. Državy jsou velké, ale rozdrobené. Později mu patřilo na čtrnáct hradů a patřil k nejbohatším šlechticům země. Právě tady byl ochoten jít i cestou padělání nároků.
Kdoví, kolikrát si spokojeně promnul ruce, když mu písař s jeho kanceláře podal velmi specifickou listinu. Podle jejího textu má totiž rod Rožmberků nároky na obce Prachatice a Volary. Při dalším listování dokumentací narazí i na zápisy o trvalé držbě hradu Zvíkova či kláštera Zlatá koruna. Celý soubor listin jsou však důmyslné padělky.
Italský původ
To samé platilo pro dokumenty, dle kterých Rožmberkové odvozovali svůj původ od starodávného italského rodu Orsiniů. Případně pro ty, kterým jim sám císař Karel IV. Přiznává nedělitelnost jejich držav a upravuje následnictví vždy na nejstaršího z rodu.
A on to vlastně není takový problém. Oldřich II. platil zkušeného padělatele, který se kolikrát moc „nenadřel“. Základem jsou totiž často originální listiny, k jejichž textu stačí přidat tu a tam slovíčko. Například k větě připojit „i jeho dědicům“. Právní nárok pro jednu osobu rázem pokrývá celý rod.
Původní materiál, nové znění
I tehdy bylo klíčem k dobrému padělání využití původní listiny, ale změna textu. Padělatel tak zachoval pergamen i pečeť panovníka a další prvky. Rožmberská dílna ovšem vytvářela i zcela nové listiny a troufla si na padělání pečetí Jana Lucemburského, Karla IV, Václava IV. i Zikmunda Lucemburského.
„Ti, co k tomu rod najal, si počínali opravdu šikovně a velmi profesionálně. Řadu falz se tak podařilo odhalit až poměrně nedávno,“ komentuje v rámci akce Oldřich z Rožmberka historik Jiří Bílek. Zatím bylo odhaleno na 30 listin a 16 pečetí. V rámci království se tak Oldřich těšil obrovské autoritě.
Pojistka pravosti
Měl ovšem pojistku i pro případy zpochybnění pravosti nároků. Dílna vyrobila i privilegium údajně už od Jana Lucemburského. Příslušníci rodu se tak smí prokazovat jen vidimáty, tedy úředně ověřenými opisy originálních listin. Ověření mohou vystavit například konšelé.
Ti měli v té době sice obecnou úctu, současně byli však naprosto neschopní rozeznat padělky. V roce 1493 jsou podvrhy zaneseny i do zemských desek. A co je v nich, má platnost zákona…
Zdroje: PlusRozhlas, Wikipedia, Ckrumlov, HistoryPlus
