Bylo to brzy ráno 27. června 1950. Na dvoře pankrácké věznice oběsili Miladu Horákovou. Spolu s ní zemřeli i Záviš Kalandra, Jan Buchal a Oldřich Pecl. Komunisté je označili za zrádce. Ve skutečnosti šlo o čtyři statečné lidi, kteří se nechtěli podřídit lži.
Soud, který byl předem rozhodnutý
Proces s Miladou Horákovou začal začátkem června 1950. Komunisté tehdy potřebovali ukázat sílu a postrašit všechny, kdo by se jim chtěli postavit. Horáková, bývalá poslankyně a právnička, se přitom během války zapojila do odboje a prošla nacistickým vězením. Přesto ji obvinili z velezrady a špionáže.
Soud byl jen představení. Obžalovaní museli číst naučené výpovědi, státní zástupci na ně křičeli a v rozhlase se celý proces vysílal, aby ho slyšela celá republika. Z ministerstev a továren přicházely dopisy, které žádaly pro Horákovou trest smrti. Nakonec jich bylo přes šest tisíc.
Dokonce i školy se musely zapojit. Děti psaly slohové práce o zrádcích a škůdcích. V jedné z rezolucí stálo: „Děti těchto obžalovaných jistě pláčí, že mají takové rodiče.“ Taková byla doba. Plná strachu, nátlaku a poslušnosti.
Apely z celého světa
Zatímco doma komunisté svolávali schůze „rozhořčeného lidu“, ze zahraničí přicházely prosby o milost. Albert Einstein napsal Gottwaldovi i Zápotockému, aby popravu zastavili. „Prosím Vás o nevykonání rozsudku nad Miladou Horákovou. Byla obětí nacismu, zasluhuje si žít,“ stálo v jeho telegramu. O milost žádal i Winston Churchill. Nic z toho nezabralo. Nejvyšší soud rozsudek potvrdil a prezident Gottwald ho podepsal.
„Padám, padám…“
Popravy se konaly 27. června brzy ráno. Ve vězeňském bloku bylo ticho, jen kroky a zvuk psů. Spoluvězeňkyně Marie Chalupová si to pamatovala přesně: „Když ji vedli, všechny jsme si klekly a modlily se. Jedna bachařka běžela po chodbě a křičela. Později nám řekla, že ta poprava byla strašná.“
Poslední slova Milady Horákové se dochovala v zápisu dozorců. Řekla: „Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám.“
Těla všech popravených zpopelnili ve strašnickém krematoriu. Rodiny se nikdy nedozvěděly, kam byly urny uloženy.
Spravedlnost až po desetiletích
Po roce 1989 byla Milada Horáková plně rehabilitována. Prezident Václav Havel jí udělil Řád T. G. Masaryka, stejně jako Záviši Kalandrovi. Den její popravy se stal Dnem památky obětí komunistického režimu.
Z těch, kdo se na procesu podíleli, byla později odsouzena jen bývalá prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. Do vězení nastoupila až v devadesáti letech a po dvou letech dostala milost.
Zdroj: ČT24, Deník, CNN.iPrima
