Důchody dnes bereme jako samozřejmou věc. Jenže ještě před sto lety šlo o výsadu pár vybraných. Kdo vůbec s penzemi přišel a jak se celý systém vyvíjel u nás? Jak to tehdy měli lidé v důchodu?
Všechno začal Bismarck. Ale důchodu se dožil málokdo
Zásluhu na vzniku prvního důchodového systému má německý kancléř Otto von Bismarck. Byl to on, kdo v roce 1881 navrhl, aby stát začal lidem finančně pomáhat. Tedy těm, kteří už kvůli věku nebo nemoci nemůžou pracovat. Do té doby to nikoho nenapadlo. Kdo žil, ten prostě pracoval. Pokud nemohl, starala se o něj rodina nebo církev.
Bismarck ale věděl, že spokojení dělníci jsou pro ekonomiku důležití. Proto navrhl, že se o staré a nemocné lidi postará stát. O osm let později, tedy v roce 1889, se jeho návrh opravdu proměnil v zákon. Vznikl důchodový systém, do kterého museli povinně přispívat zaměstnanci, zaměstnavatelé i stát. Jenže háček byl v tom, že důchod se vyplácel až od 70 let. Tehdejší průměrná délka života však byla zhruba stejná. Na penzi tak tehdy většina lidí stejně nedosáhla.
U nás to šlo pomaleji. První důchody byly jen pro vyvolené
Když v roce 1918 vzniklo Československo, žádné plošné důchody neexistovaly. Rakousko-Uhersko mělo sice nějaké pravidla pro státní zaměstnance, běžných lidí se to netýkalo. Dělníci nebo rolníci neměli nárok vůbec na nic.
Zlom nastal až v roce 1924. Tehdy byl přijat zákon, který zavedl pojištění pro případ nemoci, invalidity a stáří. Všichni zaměstnanci začali povinně přispívat na důchod, tedy půlku platil zaměstnanec, půlku zaměstnavatel. Do důchodu se mohlo jít od 65 let.
Podle historika Martina Holuba si třeba horník v roce 1918 vydělal asi 940 korun a důchod měl 350 korun. Úředník, který celý život pracoval pro stát, dostal v penzi skoro to, co bral jako plat. Ceny tehdy vypadaly úplně jinak než dnes, například chleba stál 4,50, máslo kolem osmi korun a za malý byt se platilo i 500 korun měsíčně.
Po válce se systém měnil, dnes se znovu hledá řešení
Po roce 1948 začal stát důchod vyplácet většině pracujících. Věk odchodu do důchodu byl snížen na 60 let a muselo se odvádět pojištění aspoň 20 let. Systém se v dalších desetiletích měnil podle toho, jak rostla ekonomika a mzdy. Přidávaly se nové skupiny lidí, kterým stát důchod uznával. Zohledňoval se i počet dětí u žen nebo doba v zemědělských družstvech.
V 70. a 80. letech stát často navyšoval nízké důchody, rušil některá omezení a snažil se systém sjednotit. Počet důchodců rostl, s tím samozřejmě i náklady. Před čtyřiceti lety, tedy v roce 1985, už stát vyplácel důchod třem milionům lidí. Průměrná penze se oproti roku 1948 zvýšila čtyřnásobně.
Po roce 1989 přišla další vlna změn. Důchody se víc navázaly na odpracované roky a výši výdělku. Od roku 2010 se věk odchodu do důchodu znovu zvedl, a to zpátky na 65 let. Nutností je mít zaplacené pojistné alespoň za 30 let.
Před pár lety se začalo mluvit o nové důchodové reformě. Stát si totiž uvědomil, že peníze na důchody jednou prostě nebudou stačit. Společnost stárne, a zatímco důchodců přibývá, lidí, kteří přispívají, ubývá.
Zlatá ulička očima historie: Střelci, alchymisté i Kafka v domečku číslo 22
Zdroj: Prima ZOOM, Deník, PSP
