Přesně před sto lety se příroda rozhodla ukázat, kam až dokáže zajít. V sibiřské osadě Ojmjakon klesla teplota na hodnotu, kterou si Středoevropan nedokáže představit ani v těch nejdivočejších snech. Meteorologové tehdy naměřili minus 71,2 stupně Celsia. Tento údaj z 26. ledna 1926 udělal z malé ruské vesnice legendu.
Definitivní pól chladu
Ruský geolog Sergej Obručev tehdy v údolí řeky Indigirky zažil zimu, která měnila fyzikální zákony. Ačkoliv se o přesnou hodnotu vědci přeli a někteří tvrdili, že šlo o teoretický výpočet a ne přímé měření, Ojmjakon si tento primát tvrdě hájí. Právě zde, v srdci Jakutska, se nachází nejchladnější trvale obydlené místo na severní polokouli.
Je to domov pro několik stovek lidí, kteří se ráno probouzejí do tmy a mrazu, který dokáže zabít nepřipraveného člověka během několika minut. Sto let od rekordu se na tom změnilo jen velmi málo. Technologie sice pokročila, ale proti minus padesáti, což je zde běžný lednový standard, je i moderní technika často bezmocná.
Místní obyvatelé si na extrémy zvykli, ale respekt z nich neztratili. Zima zde trvá osm měsíců. Léta jsou krátká, intenzivní a plná komárů. Ale je to právě leden, kdy si svět připomíná, proč má tato oblast přezdívku Pól chladu. Když teplota klesne pod minus 55 stupňů, děti teprve přestávají chodit do školy. Do té doby je to běžný provoz.
Výročí připomíná i fakt, že klima se mění. I na Sibiři jsou zimy mírnější než před sto lety, ale extrémní výkyvy zůstávají.
Motor nesmí vychladnout
Logistika života v takovém mrazu je fascinující. Auta se zde na noc nevypínají. Pokud nemáte vyhřívanou garáž a vypnete motor, do rána se z vozu stane nepoužitelný kus šrotu. Olej ztuhne na vazelínu, pneumatiky zkřehnou a mohou popraskat. Místní řidiči tak nechávají své vozy běžet celé hodiny, někdy i dny v kuse. Je to sice ekonomický nesmysl, ale životní nutnost.
Benzín je zde cennější než vodka, která mimochodem na mrazu zamrzá, pokud není dostatečně kvalitní nebo ji necháte venku příliš dlouho. Místní strava je založena na mase a rybách. Čerstvá zelenina je luxus, který si málokdo může dovolit, a navíc by cestou do vesnice zmrzla na kámen. Ryby se prodávají na trhu zmrzlé, postavené do pozoru jako polena. Nepotřebujete mrazák, stačí je nechat v předsíni.
Život v Ojmjakonu vyžaduje specifickou disciplínu. Každý pohyb venku musí být promyšlený. Není prostor pro chyby. Zapomenuté rukavice znamenají omrzliny. Špatná obuv znamená ztrátu prstů. Lidé zde nenosí syntetiku, ale pravé kožešiny. Sobí kůže, liščí čepice. Nic jiného neizoluje tak spolehlivě. „Zima tu není jen počasí, je to stav bytí,“ řekl v roce 2018 pro The Washington Post novozélandský fotograf Amos Chapple, který v osadě strávil několik dní.
Popsal také bizarní detaily, které si běžný člověk neuvědomí. „Když vejdete z té zimy do tepla, máte pocit, že vám hoří obličej. A když vyjdete ven, první nádech vás bodne do plic jako nůž,“ dodal Chapple pro stejný deník.
Byznys se smrtícím chladem
Paradoxně právě tento extrém láká turisty. Cestovní kanceláře nabízejí expedice na Pól chladu jako adrenalinový zážitek. Sto let od rekordu je Ojmjakon značkou. Turisté přijíždějí, aby se vyfotili u památníku rekordu, dostali certifikát a zkusili si vyhodit do vzduchu vařící vodu, která se okamžitě promění v ledový prach. Místní se na tyto odvážlivce dívají s lehkým úsměvem. Pro ně je to každodenní rutina, pro návštěvníky životní zážitek.
Když zamrzá i dech
Největším problémem zůstává infrastruktura. Země je trvale zmrzlá, permafrost sahá do hloubky stovek metrů. Nelze zde kopat kanalizaci, vodovodní potrubí musí být vedeno povrchově a důkladně izolováno. I pohřbívání zesnulých je logistická operace. Vykopání hrobu trvá až tři dny, protože zemi je nutné nejprve rozmrazit pomocí ohňů. Ojmjakon je tak místem, kde je těžké žít a ještě těžší zemřít.
