Zítra to bude přesně sedmnáct let od chvíle, kdy se New York zastavil a s úžasem sledoval nemožné. Airbus A320 bez motorů klesal k ledové hladině řeky Hudson a 155 lidí na palubě se připravovalo na smrt. Místo tragédie se však odehrál manévr, který přepsal učebnice letectví. Jak ten den změnil osudy těch, kteří dostali druhou šanci na život?
Vteřiny, kdy utichly motory
Let 1549 měl být rutinní cestou z New Yorku do Charlotte. Airbus A320 se v 15:25 odlepil od dráhy letiště LaGuardia a začal stoupat nad Bronx. Osudových devadesát sekund po startu se ale ozvala rána. Stroj se ve výšce necelých devíti set metrů srazil s hejnem kanadských hus. Následky byly fatální. Oba motory okamžitě ztratily tah a v kabině nastalo ticho. To v letectví znamená jediné, bezprostřední nebezpečí.
Kapitán Chesley Sullenberger okamžitě převzal řízení a spustil pomocnou energetickou jednotku. První důstojník Jeff Skiles se mezitím horečně snažil motory znovu nahodit. Marně. Letadlo se proměnilo v sedmdesátitunový kluzák padající k zemi nad jednou z nejhustěji obydlených oblastí planety. Dispečer Patrick Harten nabízel návrat na LaGuardiu nebo nouzové přistání na letišti Teterboro v New Jersey. Sullenberger situaci bleskově vyhodnotil. Bez výšky a rychlosti by na betonovou dráhu nedoletěli. Do éteru poslal větu, po které ztuhla krev v žilách řízení letového provozu.
„Nedokážeme to… Skončíme v Hudsonu,“ oznámil klidným hlasem dispečerovi. Zbývaly vteřiny. Letoun těsně přeletěl most George Washingtona a blížil se k vodní hladině. Sullenberger zapnul interkom. „Tady je kapitán. Připravte se na náraz,“ řekl cestujícím. Poté už kabinou zněly jen povely letušek, které unisono křičely na pasažéry, aby sklonili hlavy. O 208 sekund po střetu s ptáky airbus dosedl na řeku.
Myšlenky na svatbu, která nebude
Vallie Collinsová seděla na sedadle 26D. Když letadlu vysadily oba motory, nepropadla hysterii. Její mysl se paradoxně upnula k budoucnosti, o kterou právě přicházela. Před očima se jí promítaly okamžiky, které už nikdy neprožije. Viděla se v roli matky nevěsty, plánovala narozeninové oslavy svých dětí. Realita ji však vrátila zpět do mrazivého ticha kabiny, kde zněly jen povely letušek.
Otřes při dopadu byl brutální. Collinsová se uhodila, ale vnímala jediné. Je naživu. Euforii však okamžitě vystřídala hrůza z ledové vody, která se začala valit do trupu. Teplota vzduchu venku dosahovala minus sedmi stupňů Celsia.
„Dovnitř se valila voda. To byl pro mě nejděsivější okamžik. Říkala jsem si: ‚Pane, nenech mě utonout.‘ Byla tak studená,“ vzpomínala Collinsová pro CNN.
Podobné chvíle hrůzy prožíval v přední části letadla Barry Leonard na sedadle 1C. Náraz ho vymrštil takovou silou, že si o vlastní koleno zlomil hrudní kost. Bolest ale v tu chvíli nevnímal. Adrenalin mu velela jediné. Dostat se ven. Rozepnul pás, zul boty a bez váhání skočil do řeky. Když se vynořil, naskytl se mu pohled, který si mozek zprvu nedokázal přebrat.
„Ohlédl jsem se a viděl lidi, jak chodí po vodě,“ popsal surrealistický výjev Leonard. „Vlastně jsem si myslel, že jsem zemřel. Teprve když jsem začal plavat zpátky, došlo mi, že ti lidé stojí na křídle a já nejsem mrtvý.“
Tanec v kokpitu a nejméně špatná možnost
Mezitím, co cestující bojovali o holý život v ledové vodě, v kokpitu doznívalo drama, kterému se odborníci klaní dodnes. Kapitán Chesley „Sully“ Sullenberger a první důstojník Jeff Skiles měli na rozhodování sekundy. Letiště LaGuardia bylo příliš daleko. Teterboro také. Pod nimi se rozprostírala jen hustá zástavba a řeka.
Sullenberger věděl, že riskuje všechno. Přistání na vodě s dopravním letadlem je manévr, který historicky končil spíše rozlomením trupu a katastrofou. On ale neměl na výběr.
„Zvolil jsem tu nejméně špatnou možnost a jsem velmi rád, že jsem ji měl,“ řekl kapitán Sullenberger v rozhovoru pro server Today.
Klíčem k úspěchu nebyla jen genialita jednoho muže, ale dokonalá souhra posádky. První důstojník Skiles, který měl v tu chvíli na typu Airbus A320 nalétáno jen minimum hodin, okamžitě pochopil svou roli. Nečekal na rozkazy, konal.
„Každý jsme dělali svoji práci, ale stále spolu. Je to jako tanec,“ přirovnal spolupráci v kokpitu Skiles pro portál Inside Flyer.
Sullenberger opustil letadlo jako poslední. Dvakrát prošel zatopenou kabinu, aby měl absolutní jistotu, že tam nikdo nezůstal. Teprve pak vylezl ven. Ten obraz klidného kapitána v uniformě uprostřed řeky obletěl svět.
Strach, který neodešel
Média milují příběhy se šťastným koncem. Z Sullenbergera se stala celebrita, Tom Hanks ho ztvárnil ve filmu. Realita přeživších ale nebyla jen o oslavných titulcích. Trauma si vybralo svou daň.
Clay Presley, který seděl na místě 15D, si z onoho dne odnesl těžkou klaustrofobii. Dodnes má problém vstoupit do malých prostorů. „Pořád nemůžu do takto těsných prostor, pokud nevím, že mám velmi snadnou cestu ven,“ svěřil se Presley.
Místo aby se létání vyhýbal, rozhodl se svému strachu postavit čelem. Začal se učit létat. Dnes vlastní pilotní průkaz a jeho soukromé letadlo nese symbolickou imatrikulaci 1549H na počest letu, který ho málem zabil.
Jiní, jako Pam Seagleová ze sedadla 12A, kompletně přehodnotili své priority. Kariéra v marketingu jí najednou nedávala smysl. Chtěla vidět vyrůstat své děti, být s manželem. Změnila obor a začala se věnovat programům na podporu žen. Blízkost smrti jí ukázala, že čas je komodita, kterou nelze koupit.
Pouto, které nikdo jiný nepochopí
Sedmnáct let je dlouhá doba. Z dětí, na které cestující vteřiny před dopadem mysleli, jsou dnes dospělí lidé. Jeff Skiles s humorem poznamenává, že jedinou trvalou změnou v jeho životě je to, že od té doby trochu oplešatěl. Kapitán Sullenberger je v důchodu, ale pro oněch 155 lidí zůstává tím, kdo jim daroval zbytek života.
Každý rok se scházejí. Je to rodina spojená zážitkem, který je nepřenosný. Vědomí, že vše mohlo skončit během pár vteřin v ledové vodě Hudsonu, z nich udělalo spřízněné duše. „Sdílíme jedinečné pouto, kterému nemůže nikdo zvenčí skutečně porozumět,“ řekla magazínu People Pam Seagleová.
_after_crashing_into_the_Hudson_River.jpg){kind=link}