Kdysi to s češtinou nevypadalo vůbec dobře. Byla jazykem vesničanů a služek, zatímco ve městech se mluvilo německy. Ale pár lidí se rozhodlo, že to tak nenechá. A tak došlo na národní obrození.
Čeština na pokraji zániku
Na konci osmnáctého století byla čeština skoro pryč. Na školách se učilo německy, úřední listiny se psaly v latině a kdo chtěl působit vzdělaně, ten česky radši ani nemluvil. Lidé na venkově sice jazyk používali dál, ale nikdo nevěřil, že se s ním dá dělat něco víc. Že by se v něm daly psát knihy, hrát divadla nebo dělat věda.
Jenže pár vzdělanců se s tím nesmířilo. Věděli, že když jazyk zmizí, zmizí i paměť národa. Tak začali sbírat staré české písně, rukopisy, pohádky, všechno, co po češtině zbylo. Nešlo o žádnou vzpouru, spíš o tichou práci lidí, kteří věřili, že to má smysl.
Práce, která vypadala nenápadně
Prvním, kdo do toho šel naplno, byl Josef Dobrovský. Jazyk zkoumal, popsal pravidla, vysvětlil, jak se má psát. Jeho práce inspirovala další, a to hlavně Josefa Jungmanna, který se rozhodl, že čeština musí být úplná. Začal překládat knihy a vytvářet nová slova. Když mu nějaké chybělo, prostě ho vymyslel. Díky tomu máme dnes pojmy jako „příroda“, „vzdělání“ nebo „vzpomínka“.
Vedle nich psali i básníci, divadelníci a učitelé. Vznikaly noviny, hrála se představení v češtině a lidé si začali znovu uvědomovat, že jazyk není ostuda, ale síla. Najednou se česky mluvilo i ve městech, ne jen v chalupách.
Tlak, zákazy, ale i odhodlání
Pak přišel rok 1848 a s ním revoluce. Lidé chtěli víc svobody, i pro jazyk. Jenže revoluce neuspěla a vláda všechno přiškrtila. Nastala doba zákazů a cenzury. Některé spisovatele sledovala policie, jiní skončili ve vyhnanství. Božena Němcová psala o životě prostých lidí, i když jí úřady házely klacky pod nohy. Karel Havlíček Borovský musel do Brixenu, ale i tam psal a nevzdal to.
Paradoxně právě v téhle době vznikla díla, která dnes zná každý. Babička, Kytice, Tyrolské elegie. Češi četli potají, opisovali knihy, scházeli se, mluvili česky. Z obyčejného jazyka, kterému se dřív smáli, se stal symbol.
Čeština jako základ nového sebevědomí
Na konci devatenáctého století už byla čeština zpátky. Učila se ve školách, psaly se noviny, vznikala česká divadla i univerzity. To, co začalo jako malý sen několika učenců, nakonec proměnilo celý národ. Češi si znovu našli svůj hlas. A možná právě proto ten jazyk dnes pořád žije.
Tvář korunové mince patřila Bedřišce Synkové, skautce odsouzené za velezradu. Režim o tom nesměl vědět
Zdroj: EduČeskátelevize, pravopisne,
