Bylo ráno 27. srpna 1883, když se nad Indonésií otevřelo peklo. Sopka Krakatoa, ležící v Sundském průlivu mezi Jávou a Sumatrou, explodovala takovou silou, že ji slyšeli lidé až v Austrálii a na Mauriciu. Tlaková vlna oběhla planetu třikrát a obloha na dny potemněla. Svět se díval na něco, co do té doby nikdo nezažil. Na výbuch, který zabil desetitisíce lidí, změnil počasí a zanechal stopu i v umění.
Když se Krakatoa nadechla
Krakatoa se dlouho tvářila klidně. Naposledy o sobě dala vědět v roce 1680, pak ztichla na více než dvě století. Až v květnu 1883 začala být znovu neklidná. Z jednoho z jejích vrcholů stoupal kouř, okolní zem se chvěla. Lidé slyšeli tlumené výbuchy. Zprvu to nikoho zvlášť nevzrušovalo. V Indonésii jsou podobné jevy běžné. Jenže sopka si jen „zkoušela hlas“. Hlavní představení teprve mělo přijít.
Během srpna se výbuchy stupňovaly. A pak, 26. srpna večer, se ozvalo první obrovské dunění. V noci sopka chrlila kameny, popel a oheň. O několik hodin později přišel výbuch, který otřásl planetou. Rána byla slyšet čtyři tisíce osm set kilometrů daleko. Barometry po celém světě zaznamenaly tlakovou vlnu. Ta pak Zemi oběhla třikrát.
Tma, smrt a ticho po výbuchu
Z Krakatoe se do atmosféry dostalo přibližně 25 kubických kilometrů hornin a prachu. Oblaka vystoupala až do výšky osmdesáti kilometrů. Následně pokryla oblast o rozloze 800 tisíc kilometrů čtverečních. To je zhruba desetkrát tolik, co má naše republika. Dvě třetiny ostrova zmizely v moři.
Výbuch vyvolal čtyři vlny tsunami, každou přes třicet metrů vysokou. Ty smetly pobřeží Jávy i Sumatry. Města a vesnice byla zničena během několika minut. 36 tisíc lidí přišlo o život. V některých oblastech byla tma tři dny, nebylo vidět na krok. Vzduch byl plný prachu a popela – ten padal k zemi jako šedý sníh.
Síla výbuchu byla neuvěřitelná. Byla dokonce téměř 26krát silnější než pozdější test vodíkové bomby. Samotná sopka se poté zhroutila do moře. Po několika letech se na jejím místě začal tvořit nový ostrov. Dostal jméno Anak Krakatau, tedy „Dítě Krakatoe“. A stejně jako jeho matka, i on zůstává neklidný. Když v roce 2018 část ostrova spadla do moře, vznikla další tsunami. Ta zabila přes 400 lidí.
Změněná obloha a svět, který zchladl
Katastrofa neměla jen místní dopady. Popel rozptýlený ve vzduchu odrazil část slunečního světla a Země se ochladila. Průměrná teplota klesla o více než jeden stupeň. Po západu slunce se obloha po celém světě barvila do sytě červené. Lidé v Evropě, Americe i Asii sledovali krvavé západy slunce a mluvili o „dýmu z pekla“.
Tyto neobvyklé barvy údajně inspirovaly norského malíře Edvarda Muncha k jeho obrazu Křik. V dopisech popisoval, jak viděl oblohu „rudou jako krev“. A ta vzpomínka ho pronásledovala celý život.
Výbuch Krakatoe se stal také předobrazem jednoho z nejslavnějších českých románů. Karel Čapek, fascinovaný ničivou silou, použil jméno sopky jako základ názvu svého Krak a tit u (1924). Inspirovala ho nejen legenda o sopce, ale i výbuchy továren, které zažil v mládí. V příběhu o výbušném vynálezu se odráží stejný motiv. Tedy nezkrotná síla, která může člověka pozdvihnout, nebo zničit.
Katastrofa jako přínos pro vědu
Tragédie Krakatoe ale paradoxně posunula i lidské poznání. Nizozemský geolog Rogier D. M. Verbeek, který oblast zkoumal ještě před výbuchem, se po katastrofě vrátil a sepsal její první podrobný vědecký popis. Jeho práce se stala základem nového oboru, a to vulkanologie. Od té doby už lidé nikdy nepohlíželi na sopky jen jako na hory s ohněm, ale jako na klíče k pochopení samotné planety.
Kvíz o Starých pověstech českých: 10 otázek z Jiráskových českých bájí, které potrápí i dospělé
Zdroj: Britannica, TheAtlantic, ČT24
