Strach z pohřbení zaživa provázel lidi po staletí a vedl ke vzniku morbidních inovací. V dobách, kdy lékaři nedokázali spolehlivě určit smrt, vznikaly hrobky vybavené zvonky, periskopy či dýchacími trubicemi. Někteří lidé ve svých závětích vyžadovali vyříznutí srdce, bodání žhavou jehlou nebo proříznutí žil, aby nepodstoupili uložení pod zem zaživa.
Obavy podložené dobovou medicínou
V 18. a 19. století, obzvláště během epidemií cholery, panovaly obavy z předčasného pohřbu. Lékaři často spoléhali pouze na své smysly a nemoci doprovázené hlubokým bezvědomím mohly tělesnou smrt zjevně připomínat. Anglický reformátor William Tebb shromáždil v roce 1905 statistiku, ve které zaznamenal 149 skutečných případů pohřbení zaživa. Dále evidoval 219 lidí, kteří se probrali na hranici života a smrti, deset pitev provedených na živých lidech a dvě procitnutí během balzamování.
Podle britského lékaře J. C. Ouseleyho končilo pod zemí zaživa až 2700 osob ročně. Jeho kolegové toto číslo označovali za přehnané a odhadovali počet případů na maximálně 800. Americký ředitel pohřebního ústavu T. M. Montgomery v roce 1896 tvrdil, že až dvě procenta exhumovaných těl vykazují znaky předsmrtného zápasu. Folklorista Paul Barber k tomu později uvedl, že běžné účinky rozkladu byly mylně vykládány jako známky života.
Radikální zkoušky mrtvých
Základním opatřením proti probuzení v hrobě se stal odklad pohřbu. Vévoda Fridrich Meklenburský zavedl v roce 1772 povinné třídenní čekání. První americký prezident George Washington uložil svým nejbližším v poslední vůli, aby s jeho pohřbem počkali nejméně dva dny.
Královská lékařská společnost vydala manuál k ověření smrti, který doporučoval pálení rekta rozžhavenou jehlou. Americká společnost pro prevenci předčasného pohřbu v roce 1900 požadovala od lékařů provádět řezy do tepny, přikládat horké železo pro kontrolu vzniku puchýře nebo držet plamen svíčky pět palců od dlaně.
Někteří lidé zašli ve svých závětích ještě dále. Angličanka Sibella Harriott Brownová požadovala, aby jí chirurgové před uložením do hrobu otevřeli žíly. Doktor Charles F. Heuser z Baltimoru si v roce 1891 vymínil, že mu po smrti vyříznou srdce, zkontrolují ho a vrátí zpět na místo, a teprve poté bude tělo zpopelněno.
Střežená mumie v muzeu
Hannah Beswicková z Manchesteru měla v paměti pohřeb svého mladšího bratra, který během smutečního obřadu nabyl vědomí. Když v roce 1758 zemřela, zanechala po sobě fond s pětadvaceti tisíci librami. Podle její vůle nesmělo být tělo pohřbeno a každý den k němu docházel rodinný lékař se dvěma svědky.
Když bylo zřejmé, že neprocitne, nechal lékař tělo nabalzamovat. Její stav pravidelně jednou ročně kontrolovala lékařská komise. Ostatky se dostaly do depozitáře Manchesterské univerzity a následně se jako manchesterská mumie staly exponátem přírodovědného muzea. Až v roce 1868, poté, co byla oficiálně uznána za mrtvou, uložili zřízenci tělo do hrobu.
Další lidé spoléhali na vizuální kontrolu hrobů. Timothy Clark Smith si v roce 1893 nechal postavit hrobku zasazenou do země s proskleným průzorem. Zkondenzovaná voda na skle vyvolávala u návštěvníků hřbitova dojem, že uvnitř někdo dýchá. Londýňan Robert Robinson si vybudoval hrobku s proskleným víkem a zaplatil hlídače, který na jeho částečně prosklenou rakev dozíral v prvních týdnech po smrti.
Záchranné mechanismy z podzemí
Od počátku 18. století vznikaly návrhy rakví s mechanismy pro přivolání pomoci. Ferdinand Brunšvický v roce 1791 představil model s rourou pro přísun vzduchu a trumpetou pro upozornění hřbitovních zřízenců. Německý farář P. G. Pessler nahradil o sedm let později trumpetu provázkem a zvonkem. Pozdější městské legendy tvrdily, že z tohoto vynálezu pochází rčení o mrtvých zvonících z hrobů, což se ukázalo jako nepravdivé.
Doktor Adolf Gutsmuth svůj systém s dýchací trubicí předvedl v roce 1822 tak, že se nechal na několik hodin pohřbít a pod zemí posvačil. Na americkém patentovém úřadu přihlásil J. G. Krichbaum v roce 1882 rakev doplněnou o periskop. V roce 1895 představil pan Deveau vynález s tyčí opřenou o čelo zemřelého. Při pohybu otevřela vzduchové ventily a vysunula nad zem červený signální balonek.
Vývoj pokračoval až do konce 20. století. Italský návrh Fabrizia Caselliho z roku 1995 obsahoval alarm, interkom, dýchací přístroj, světlice a monitor srdečního tepu. Podle dostupných záznamů bezpečnostní rakev v historii nikomu život nezachránila.
