Před 179 lety, konkrétně 16. října 1846, poprvé usnul pacient pod vlivem éteru. Chirurgie se tím zbavila svého největšího strašáka – bolesti. Ale zároveň se změnil vztah mezi lékařem a pacientem. Z člověka, který křičel, se stalo nehybné tělo. A to díky narkóze.
Když operace znamenala výkřiky a modlitby
„Když se ta strašlivá ocel zanořila do prsu a začala prořezávat žíly, maso i nervy, už jsem svoje výkřiky nedokázala utlumit,“ napsala spisovatelka Frances Burneyová, která v roce 1811 podstoupila mastektomii bez umrtvení. Její popis hrůzy, kdy bolest proniká až do vědomí, se stal mementem doby, kdy chirurgii vládla rychlost a ocel.
Tehdy šlo o závod s časem. Slavný operatér Robert Liston dokázal amputovat nohu za pětadvacet sekund. Každá vteřina znamenala menší utrpení i menší riziko infekce. Rychlost ale měla svou cenu. Při jedné operaci Liston uřízl prst asistentovi i část stehna pacientovi. Oba zemřeli na infekci. A divák, který to sledoval, dostal šok a zhroutil se. „Byla to pravděpodobně jediná operace v dějinách s třísetprocentní úmrtností,“ napsal později Richard Hollingham pro BBC.
Bez anestezie se pacienti svíjeli, omdlévali, prosili o smrt. Chirurg musel být pevný a necitelný. Empatie byla slabost, která mohla ochromit jeho ruce.
Éter, který přinesl ticho
Změna přišla 30. března 1842. Americký lékař Crawford Williamson Long použil při odstranění cysty z krku éter – látku, kterou do té doby lidé vdechovali spíš pro zábavu na společenských setkáních. Long si všiml, že pod jeho vlivem necítí bolest, a rozhodl se experimentovat. Pacient James Venable s ním souhlasil. Operace byla úspěšná. První celková anestezie v dějinách medicíny se stala skutečností.
Long se později stal symbolem tichého hrdiny. Jeho objev sice změnil svět, ale on sám ho nepublikoval, a tak prvenství dlouho připisovali jiným. Svět se o éterové anestezii dozvěděl až o čtyři roky později, když ji v říjnu 1846 veřejně předvedl bostonský dentist William Morton. Ten získal patent i slávu, ale o uznání bojoval marně až do smrti.
V Čechách se éterová anestezie objevila brzy poté. Už v únoru 1847 v pražské nemocnici Milosrdných bratří pod vedením magistra chirurgie Celestýna Opitze.
Lékař jako bůh. A pacient jako tělo
Anestezie proměnila všechno. Zmizely výkřiky, křeče i pohledy do očí trpícího člověka. Chirurg poprvé stál u tichého těla, které se nehýbalo a nereagovalo. Sociolog Stefan Hirschauer k tomu napsal, že anestezie „vytvořila pro lékaře podmínky srovnatelné s posmrtnou pitvou“. Pacient se stal objektem – fyziologickým organismem, který lze rozebrat, opravit a znovu složit.
Francouzský fyziolog François Magendie varoval, že anestezie zbavuje pacienta kontroly a dává lékaři neomezenou moc. I někteří duchovní tehdy mluvili o „bezbožném zásahu do vůle Boží“. Ale pro většinu lidí byl objev úlevou, která změnila svět. Bolest ztratila své absolutní postavení.
Od mandragory k moderní narkóze
Cesta k bezbolestné medicíně trvala tisíce let. Už starověcí Egypťané a Sumerové používali opium, Indové mandragoru a Číňané konopí. Ve 3. století čínský lékař Chua Tchuo operoval v celkové anestezii pomocí bylinné směsi a hašiše. Evropané po staletí experimentovali s alkoholem, opiem nebo rajským plynem, jehož účinky popsal Humphry Davy.
V 19. století přišel éter a po něm chloroform, který používal i britský porodník James Simpson. Ten ale mohl být smrtelný. Pár kapek navíc a pacient se už neprobudil. Dnešní anestezie stojí na moderních preparátech, které jsou přesně dávkované a bezpečné. Přesto, jak přiznávají autoři učebnice Klinické anesteziologie (Grada), „molekulární pozadí anestetických účinků zůstává jedním z neobjasněných tajemství farmakologie“.
Ať už ale mechanismus funguje jakkoli, výsledek je jasný. Anestezie dala medicíně moc zachraňovat životy, a lidem možnost projít operací bez utrpení.
Zdroj: SeznamZprávy, ČT24
