Siluetu zámku Neuschwanstein zná celý svět. Walt Disney si ji vypůjčil do svého loga a ročně k ní proudí davy turistů, aby obdivovaly pohádkovou architekturu. Málokdo z nich však tuší, kdo ji stvořil. Král Ludvík II. Bavorský nebyl princem z pohádky. Byla to fyzická troska bez zubů, která se štítila denního světla a jejíž život vyhasl za okolností, o kterých se lidé i odborníci hádají dodnes.
Když nastoupil na trůn, byl Ludvík II. považován za jednoho z nejkrásnějších mužů Evropy. Vysoký, štíhlý, s hustou hřívou vlasů. O pár let později byste ho nepoznali. Z pohledného mladíka se stala oteklá a předčasně zestárlá karikatura. Na vině nebyla jen genetika, ale především jeho životní styl, který by dnes vyděsil každého lékaře.
Král byl závislý na cukru. Sladkosti nebyly jen doplňkem stravy, tvořily její základ. Dokonce i maso nebo zeleninu si nechal namáčet do cukrových roztoků. Důsledek byl fatální. Jeho chrup doslova zčernal a vypadal. Ludvík ve svých třiceti letech neměl v ústech téměř žádné zuby. Mluvil nezřetelně, šišlal a styděl se za svůj vzhled natolik, že se přestal ukazovat na veřejnosti.
Noční jezdec a Wagnerův sponzor
Světlo světa mu nedělalo dobře. Král si obrátil biorytmus. Vstával v podvečer a snídani si nechal servírovat při západu slunce. Jeho poddaní mu začali přezdívat „Měsíční král“. Když už musel vyjít ven, dělo se tak v noci.
Bavorští sedláci často vídali bizarní výjev. Setmělou krajinou se hnaly pozlacené rokokové saně ve tvaru labutě, tažené koňmi s čelenkami z pštrosích per. Uvnitř seděl král zabalený do kožešin, uhánějící do svých horských sídel. Tato noční jízda byla únikem před realitou i před povinnostmi, které nenáviděl.
Utíkal také do světa hudby. Jeho obsese skladatelem Richardem Wagnerem hraničila s fanatismem. Ludvík ho finančně držel nad vodou a postavil pro něj operní svět, který Bavorsko stál jmění. Nebyla to však jen láska k umění. Král totiž dával přednost mužům, což v katolickém Bavorsku 19. století znamenalo těžký hřích. Své touhy dusil v sobě a ventiloval je v denících, kde prosil Boha o odpuštění, nebo ve stavbě vzdušných zámků, kam neměly ženy přístup.
„Chci zůstat věčnou záhadou pro sebe i pro ostatní,“ napsal si Ludvík II. do svého deníku, jak uvádí jeho životopisci. Toto přání se mu splnilo dokonale.
Vražda v mělké vodě?
Jeho konec přišel v červnu 1886. Vláda a příbuzní už měli jeho utrácení a podivínství dost. Nechali vypracovat lékařský posudek, který krále prohlásil za nesvéprávného paranoika. Nutno dodat, že lékaři ho předtím ani neviděli. Ludvíka zatkli na Neuschwansteinu a převezli na zámek Berg u jezera Starnberg.
Dne 13. června večer se král vydal na procházku do zámeckého parku. Doprovázel ho pouze psychiatr Bernhard von Gudden. Měli se vrátit na večeři. Když se neukázali, začalo pátrání. O několik hodin později našli muži v mělké vodě u břehu dvě těla. Krále Ludvíka a doktora Guddena. Oba mrtví.
Fakta nesedí
Oficiální verze zněla jasně. Sebevražda utonutím, při které král strhl i lékaře, jenž se ho snažil zachránit. Jenže fakta nesedí.
Pitva prokázala, že Ludvík neměl v plicích žádnou vodu. Neutopil se. Naopak doktor Gudden měl na těle známky brutálního zápasu, podlitiny a škrábance. Voda v místě nálezu sahala dospělému muži sotva po pas. Že by se tam statný král utopil „omylem“, je nepravděpodobné.
Historici se dodnes přou. Byla to zoufalá snaha o útěk, při které král dostal infarkt? Nebo šlo o politickou vraždu na objednávku, aby se Bavorsko zbavilo drahého blázna? Odpověď leží na dně jezera Starnberg. Jisté je jen jedno. Muž, který postavil nejkýčovitější hrad světa, prožil život, který měl k pohádce hodně daleko.
.jpg){kind=link}