Byl to rok, který se do amerických dějin zapsal černým písmem. Ještě, než svět zachvátila válka, Spojené státy čelily brutálnímu útoku přírody. V lednu a následně v listopadu roku 1913 udeřily dvě masivní bouře, které měnily lodě v ledové hrobky a velkoměsta v odříznuté ostrovy. Zkáza přišla nečekaně a její následky děsí i po více než sto letech.
Smrt v lanoví
První úder přišel hned zkraje roku. Třetího ledna se nad východním pobřežím zformovala mimotropická cyklóna s takovou razancí, že meteorologické přístroje v New Yorku zaznamenaly rekordně nízký tlak. Symbolem této zkázy se stal škuner Future, který převážel dřevo z Tampy do Washingtonu. Bouře jej zastihla na otevřeném moři a proměnila v neovladatelný vrak. Kapitána Larkina a tři další muže smetly obří vlny do hlubin okamžitě.
Zbylých šest námořníků se v zoufalství vyšplhalo do lanoví a přivázalo se ke stěžňům. Doufali, že tam nahoře přečkají nejhorší. Místo záchrany je však čekalo pomalé umírání mrazem. Tři dny s vrakem zmítaly vlny, zatímco muži nahoře postupně tuhli v ledové krustě. Když je konečně zahlédla posádka parníku Asuncion de Larrinaga, bylo pro polovinu z nich pozdě. Jeden byl zmrzlý na kost, druhý zemřel krátce po vyproštění a třetí podlehl psychickému traumatu o dva týdny později v blázinci.
Chyba v úsudku
Zatímco na moři umírali lidé, v New Yorku panoval chaos. Vítr v poryvech dosahoval rychlosti až 138 kilometrů v hodině. Přístav, tehdy mnohem frekventovanější než dnes, se stal pastí. Remorkér Eli B. Conine táhl flotilu devatenácti uhelných člunů, když bouře udeřila naplno. Člun Lilian neměl osazený poklop a voda ho rychle poslala ke dnu.
U následného soudu se řešilo, zda šlo o vyšší moc, nebo lidské selhání. Státní zástupce měl jasno a vinu kladl posádce remorkéru.
„Navigátoři vlečných remorkérů věděli nebo měli vědět, že mají na starosti ne jeden, ale několik člunů naplněných uhlím, které se snadno zaplavují, pokud jsou vystaveny plné síle vln,“ uvedl tvrdě do spisu v roce 1916. Soud mu dal za pravdu. Hlavní chybou nebylo chybějící víko, ale rozhodnutí vůbec v takovém počasí vyplout.
Bílý hurikán
To nejhorší však mělo teprve přijít. V listopadu téhož roku se nad Velkými jezery rozpoutalo peklo, kterému se dodnes přezdívá Bílý hurikán. Meteorologie byla tehdy v plenkách a nikdo netušil, že se blíží bouře, která bude trvat dlouhé hodiny a zabije přes 250 lidí. Vítr na Huronském jezeře dosahoval rychlosti 130 kilometrů v hodině a vlny připomínaly pohyblivé hory.
Druhý důstojník lodi L. C. Waldo popsal situaci bez obalu. „Obří vítr vytvářel jednu obrovskou vlnu za druhou a přelévaly se přes loď. Sníh byl tak hustý, že nikdo z nás neviděl padesát stop před sebe,“ citoval jeho slova projekt Maritime History of the Great Lakes.
Města jako Cleveland zůstala pohřbena pod metry sněhu. Ulice byly neprůchodné, elektrické vedení strhané. Lidé byli odříznuti od světa a když konečně vyšli ven, spatřili spoušť. V ulicích Detroitu vítr převracel koňské povozy jako hračky.
Záchrana ve vaně
Na jezeře Hořejším se mezitím odehrávalo drama posádky lodi L. C. Waldo. Plavidlo se rozlomilo a uvízlo na mělčině. Muži, uvězněni v přední části vraku bez motorů a topení, čelili jisté smrti umrznutím. Okna kormidelny pokrýval led a tma byla absolutní.
Spásu přinesl bizarní nápad lodního inženýra. Přitáhl vanu z kapitánovy kajuty a proměnil ji v provizorní kamna. Posádka začala pálit všechno dřevo, které našla. Vytrhávali dveře, obložení kajut a přikládali do vany, zatímco ostatní cvičili, aby neusnuli a nezmrzli. V této ledové pasti vydrželi neuvěřitelných 90 hodin.
Záchranáři, kteří k nim nakonec dorazili na malých člunech, museli nejprve prosekat tlustou vrstvu ledu, která obalila celou příď. Všech 22 námořníků, dvě ženy i lodní pes přežili.
Jiné lodě takové štěstí neměly. Vrak lodi Hydrus se podařilo najít až po 102 letech. Uvnitř záchranného člunu, který voda vyplavila na břeh, našli pět těl. Námořníci v něm jednoduše umrzli. Farmáři v okolí jezer nacházeli těla vyplavená na břeh ještě dlouhé měsíce po bouři.
