Studená válka mezi Spojenými státy a SSSR byla v roce 1975 v plném proudu. Rivalita Washingtonu a Moskvy se odrážela v mnoha oblastech, včetně vytouženého cestování do vesmíru, které měly v hledáčku oba národy. Experiment Sojuz-Apollo zahájený 15. července 1975 však soupeření o vesmír transformoval ve spolupráci. Jak probíhalo setkání na orbitu?
Naposledy a poprvé
První společný let USA a Sovětského svazu byl zároveň posledním pro vesmírnou loď Apollo. Záměr vycházel z dohody prezidenta Richarda Nixona a předsedy Rady ministrů SSSR Alexeje Kosygina, kterou podepsali v Moskvě 24. května 1972. Cílem byl slib ukončení éry vesmírného soupeření.
Místo toho měly obě velmoci začít na oběžné dráze či dále naopak spolupracovat. Celý projekt se nakonec dočkal úspěšného konce, na jeho obdobu musel ale svět čekat další dekády. Nová smlouva slibovala skutečný průlom mezinárodní spolupráce. Prvním cílem bylo testování záchranných operací ve vesmíru.
Kooperace supervelmocí
„Apollo-Sojuz Test Project (ASTP) měl být symbolickým podáním ruky Spojených států a Sovětského svazu uprostřed studené války, ukončením ‚kosmických závodů‘ a počátkem vesmírné spolupráce obou supervelmocí,“ konstatoval dle Novinek popularizátor kosmonautiky a předseda Astronautické sekce České astronomické společnosti Milan Halousek.
„Spojili jsme se,“ zaslechly miliony lidí během televizního přenosu. Tehdy člen posádky Apolla Thomas Stafford ohlásil bezpečné spojení modulů Apollo a Sojuz. Bylo to 52 hodin po startu, manévr proběhl 1 100 kilometrů od břehů Portugalska. Trval jen 3 minuty a 18 sekund a vypadal hrozně jednoduše. Tři hodiny na to otevřel Alexej Leonov dveře a mohlo se začít schůzovat.
Problém koncovek
Zdánlivě jednoduchá operace na spojení obou lodí dala ale expertům na Zemi pořádně zabrat. Tak jako dneska řešíme kabely k telefonům nebo počítačům, ani tehdejší spojovací uzly nebyly kompatibilní. Vzhledem k odlišným státům i kontinentům výroby se ale nelze divit – kdo by tehdy čekal propojování?
Apollo si tedy ze Země neslo „cestovní adaptér“. Jen to nebyla krabička s kabelem, ale spojovací můstek o délce 3,15 metru a průměru 1,4 metru. Právě tímto tunelem se mohly posádky pohybovat z jedné atmosféry stroje do druhé.
Měrné jednotky
Dnes je to hlavě námět mnoha internetových vtipů, tehdy klíčová okolnost. „Rusové počítají v klasických měrných jednotkách, kdežto Američané počítají v palcích, coulech, librách…To znamená, že ruskou matičku na americký šroubek nenasadíte,“ komentoval situaci pro Českou televizi expert na kosmonautiku Tomáš Přibyl. „Byl to lakmusový papírek spolupráce. Dokážeme-li spolupracovat ve vesmíru tak to třeba jednou dokážeme i na Zemi.“
Dva na tři
Mise zahrnovala pět astronautů, dva Rusy a tři Američany. Valerij Kubasov i Leonov už měli vesmírné zkušenosti. Apollo přineslo zkušeného Thomase Stafforda a dva nováčky, Vance Brada a Donalda Slaytona. Všichni museli znát jazyk druhé strany.
Experimentální let Sojuz–Apollo neznamenal jen politické gesto, položil základy pro dlouhodobou mezinárodní spolupráci ve vesmíru. Díky těmto 52 hodinám společného letu vznikl technický standard (APAS‑75), který umožnil kompatibilitu lodí z různých částí světa – což se následně využilo při stavbě Mezinárodní vesmírné stanice.
Ačkoli se pak mluvilo dalších společných akcích, reálně k tomu došlo až v polovině 90. let. V roce 1995 se totiž s ruskou orbitální stanicí Mir spojil raketoplán Atlantis. Dnes spolu obě země spolupracují celkem čile, možná se někdy obě dostanou i na ten Mars.
Zdroje: Novinky, CeskaTelevize, MEK, HVR
