Císařovna Marie Terezie je skloňována hlavně se zavedením povinné školní docházky. Méně se však ví, že právě od ní pochází první ucelený předpis na řešení, a především prevenci požárů. Zákon začal jako reakce na časté požáry, které byly v 18. století doslova existenční hrozbou. Na pilířích, které položila a zdokonalil její syn, ale fungujeme dodnes.
Základy pro současnost
Oheň byl vždy dobrým sluhou, ale jak je ho moc, stává se velmi zlým pánem. Hlavně v minulých dobách bez požárních předpisů nebo návodů na chování byl hrozbou pro celu společnost. Císařovna proto 21. srpna 1751 schválila Ohňový patent neboli „Řád k hašení ohně pro města zemská, městečka a dědiny Markrabství Moravského“. Šlo o prvním ucelený návod na prevenci a likvidaci požárů. Podobného nařízení se v roce 1755 dočkaly také Čechy, o rok později ještě Slezsko.
Oheň jako pohroma doby
Pro veškerou lidskou zástavbu v 18. století byl oheň doslova noční můrou. Základem byla skutečnost, že veškeré běžné stavby byly ze dřeva a s doškovou nebo šindelovou střechou. Stačila tedy jediná jiskra a bez včasného zásahu (tedy v rámci vteřin), se stavení změnilo v peklo.
Problémem byla také absence klasického komínu. Kouř z topení tak unikal otvorem ve střeše nebo různými provizorními cestami. Pokračovalo to stavbou domků prakticky vedle sebe, takže požár jednoho se řetězovou reakcí okamžitě šířil do okolí. Stavební problémy platily také pro sýpky, tím pádem nebyl oheň jen ohrožením jednotlivců. Snadno zničil zásoby a způsoboval hladomor.
Žádné pomůcky, chování nebo hlášení
V neposlední řadě se lidé při takových pohromách spoléhali na soudržnost, vzájemnou pomoc a improvizaci. Neexistoval jednotný systém oznamování, „mustr“ zásahu nebo efektivní lokální systémy. Marie Terezie proto nařídila i malým vesnicím o 20 chalupách základní požární vybavení.
„Například zavěšení kožených věder, žebříky nebo trhací háky. Budovy, které sloužily například ke skladování obilí, musely být dál od vesnic, aby se případný požár nešířil na obydlená stavení,“ rozebírá pravidla patentu pro SeznamZprávy vedoucí Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje Martin Legner.
Voda a hlídky
Legislativa nařizovala také hloubení dalších studní a dolin pro záchyt dešťové vody. Právě ona nařídila také vybavení vesnic zvonicemi a zřídil i službu nočních vartýřů neboli hlídačů. Vybavení k hašení navíc nesmělo být uloženo na nedostupném místě, ale na návsi nebo u kostela. Trest smrti hrozil tomu, kdo zachytí požár a křikem neupozorní okolí.
Přijetí?
Realizace ale nebyla jednoduchá, hlavním důvodem byla nákladnost. Chudé obce si nemohly dovolit zděná stavení, lokální vrchnosti se nechtělo investovat. Předpisy byly často dodržovány liknavě či různě obcházeny. I tak se počet živelných pohrom postupně snížil a obce se naučily lépe připravovat.
Patent byl ještě vylepšen císařem Josefem II., který v lednu 1787 přidal Řád k hašení ohně. Ten ladil některé postupy, zpřísňoval a na základě zkušeností upřesňoval požadavky prvního patentu. Kůlny na vesnicích, kde bylo vybavení, se postupně stávaly hasičskými zbrojnicemi. Zákon tak vedl ke komunitní soudržnosti, a nakonec i hasičským sborům včetně těch dobrovolných.
Zdroje: Pozary.cz, SeznamZpravy, G, HZSCR
