Únor 1968 přinesl československé veřejnosti zprávu, která svou absurdností konkurovala špionážním románům zpoza tehdejší železné opony. Jan Šejna, vlivný generál a blízký spojenec prezidenta, zmizel na Západ v době, kdy se mu pod rukama hroutila kariéra postavená na protekci a politických intrikách. Skandál se zpronevěrou jetelového osiva se pro komunistické vedení proměnil v politickou katastrofu, která obnažila skutečný stav morálky vládnoucích elit.
Mocenský pád starých struktur
Antonín Novotný ztrácel v lednu 1968 pevnou půdu pod nohama, což pro jeho nejbližší chráněnce znamenalo bezprostřední ohrožení jejich dosavadních pozic. Jan Šejna v té době zastával vlivný post tajemníka hlavního výboru KSČ na ministerstvu obrany a jeho moc v armádních kruzích budila u nastupujících reformních komunistů značnou nevoli. Atmosféra v Praze viditelně houstla, kádrové prověrky se stávaly reálnou hrozbou a dřívější nedotknutelnost vysokých funkcionářů se rozplývala v nastupujícím politickém tání, kterému dnes říkáme pražské jaro.
Kšefty s jetelovým semínkem
Hospodářská kriminalita v nejvyšších patrech armády nabyla v případě Jana Šejny až bizarních rozměrů, které ostře kontrastovaly s tehdejší budovatelskou rétorikou. Společně se svým synem a dalšími komplici organizoval nelegální obchody s nedostatkovým jetelovým a vojtěškovým semínkem, které rozprodávali státním statkům za značně nadsazené ceny. Finanční machinace v řádech stovek tisíc korun nakonec přitáhly pozornost vyšetřovatelů, kteří začali rozplétat síť úplatků a zfalšovaných faktur přímo v resortu národní obrany.
Cesta přes italskou hranici
Generál využil výhod diplomatického pasu a 25. února 1968 vyrazil se synem a jeho přítelkyní směrem k maďarským hranicím, přičemž vsadil na jedinou kartu. Cestovali v osobním voze a spoléhali na to, že pohraniční hlídky nebudou mít odvahu důkladně kontrolovat vysokého armádního činitele s přímou vazbou na hradní kancelář. Z Maďarska plynule pokračovali do Jugoslávie, kde Jan Šejna naplánoval riskantní přechod do Itálie, čímž definitivně pálil mosty ke své dosavadní kariéře v lidové armádě.
Italští úředníci na hraničním přechodu Sežana hleděli na trojici uprchlíků s neskrývanou nedůvěrou, dokud Jan Šejna nepožádal o okamžitý kontakt s americkými zpravodajci. Americká CIA získala v jeho osobě zdroj informací o vnitřní struktuře Varšavské smlouvy, o jakém se západním analytikům do té doby mohlo jen zdát. Během několika hodin se z československého generála stal nejcennější přeběhlík té doby, jehož výpovědi začaly plnit přísně tajné spisy v ústředí ve Washingtonu.
Rozklad ideologické monolitnosti
Pražské vedení strany reagovalo na zmizení generála naprostým chaosem a snahou celou záležitost interpretovat jako běžný kriminální delikt bez politického podtextu. Veřejnost se však o podrobnostech dozvídala z vysílání zahraničních rozhlasových stanic, což fatálně podkopávalo autoritu Antonína Novotného, který nad Šejnou dlouhodobě držel ochrannou ruku. Tlak na prezidentovu rezignaci pod vlivem těchto událostí drasticky zesílil a aféra se semínky se stala hmatatelným symbolem korupce prorostlé do nejvyšších pater státu.
Vojenská prokuratura sice v nepřítomnosti vynesla přísné tresty, ale Jan Šejna si v té době užíval bezpečí ve Spojených státech, kde mu federální úřady poskytly novou identitu. Pro americkou rozvědku podrobně analyzoval strategické dokumenty a popisoval napjaté vztahy mezi sovětskými poradci a československými generály v budovách generálního štábu v Dejvicích. Tento únik informací zasadil armádnímu velení ránu, ze které se komunistický aparát vzpamatovával dlouhé měsíce za cenu masivních a bolestivých personálních čistek.
Dnešní pohled na postavu Jana Šejny zůstává značně rozporuplný, jelikož jeho motivace vycházely z čistého pragmatismu a pudu sebezáchovy před hrozícím vězením. Přesto jeho útěk pomohl urychlit personální změny, které v roce 1968 otevřely cestu k odvážnému pokusu o reformu tehdejšího zkostnatělého systému, takzvaného pražského jara.
