Dodnes je naším jediným nositelem Nobelovy ceny za literaturu, tedy nejvyššího možného oborového uznání. Na svět přišel Jaroslav Seifert 23. září 1901 na pražském Žižkově a podle tradované legendy vletěl v té chvíli do místnosti motýl a usadil se jeho matce na pelest postele. Poetická chvíle snad předurčila osud muže, který právě slovům zasvětil celou svou existenci.
Dělnické poměry
Pocházel z chudé dělnické rodiny, která bydlela na Žižkově v Riegerově ulici. Jeho otec Antonín prošel kariérou zámečníka, pak úředníka, obchodníka s obrazy, až skončil jako dělník v ortopedické dílně. Matka Marie přišla z Kralup nad Vltavou, šlo o silně věřící katoličku.
Dělnické prostředí formovalo Seifertův světonázor, napětí otcova socialismu a matčiny zbožnosti přispělo ke složitému pohledu na víru i společnost. K literatuře ho přivedl dědeček, u kterého trávil každé prázdniny a kde se i poprvé dotkl perem papíru a pronikal do spleti slov.
Škola versus slova
Studoval gymnázium na Žižkově a Vinohradech, ale školu nedokončil. Dvakrát propadl z matematiky, v septimě opustil školu úplně a rozhodl se věnovat čistě psaní, které mu však tehdy bylo stále jen koníčkem. „A vlastně uzavřel se svým osudem jakousi sázku. Rozhodl se, že bude básníkem. Ale představte si, kdyby mu to nevyšlo?” vzpomíná pro Literární noviny dcera Jana Seifertová.
Jeho talentu si všiml básník a novinář Josef Hora a Seifertova tvorba se tak dostala do příloh nejrůznějších novin a časopisů. Verše se setkaly s velkým ohlasem. V roce 1921 vychází jeho debut Město v slzách, Seifert současně vstupuje do KSČ.
Stoupající hvězda
Ve 20. letech je brán za hlavní osobu československé umělecké avantgardy. Pravidelně píše pro Rudé právo, zakládá spolek Devětsil, je redaktorem Rovnosti, Sršatce a dalších novin. V rané tvorbě se věnuje sociálním tématům, sbírkou Samá láska již opouští revoluční patos a vstupuje do velkého města. Vrcholem etapy je sbírka Na vlnách TSF z roku 1925 se silným vlivem na začínající poetismus.
Nevole strany a nemoc
Zlom nastává jeho protestem proti bolševizaci strany a Gottwaldovi. Podepisuje Manifest a strana ho vylučuje. Právě tehdy nalézá vlastní hlas. „V pojetí poezie byl svébytný, samorostlý básník. To nebyla žádná škola, žádný naučený způsob,” uvádí pro Literární noviny jeho zeť Dalibor Plichta.
Za okupace pracoval v Národní práci, přesvědčivě vyjadřoval odpor proti fašismu. Radost osvobození zasvítila v Přilbě hlíny z roku 1945. Po dalších pletkách s KSČ proti jeho vůli opouští žurnalistiku a věnuje se čistě psaní. Začíná ale choroba pohybového ústrojí a systematická práce je stále těžší. V tomto režimu ale vzniká sbírka Maminka, klenot tuzemské poezie, která zaznamenala obrovský ohlas.
Problém pro stranu
KSČ vlastně po celou dobu vlastně pořádně nevěděla, jak s ním naložit. Odporoval ji, současně byl skutečným národním básníkem. Po podpisu Charty mohl vycházet jen pod přísnou cenzurou, případně samizdatem. Vrcholem státní ambivalence vůči Seifertovi byla samozřejmě Nobelova cena udělená roku 1984.
Stockholmská akademie ocenila poezii, která svěží smyslovosti a bohatou vynalézavostí poskytuje osvobozující obraz nezdolného ducha a mnohotvárnosti člověka. V médiích se ale objevily jen stručné zmínky, za nemocného básníka přebírala cenu dcera Jana. Literární kritik Květoslav Chvatík ho shrnuje slovy: „Neobjevoval nové světy, ale popsal dokonale ten svůj.” Ač byla určitě zadostiučiněním, Seifert si ceny příliš neužil, zemřel 10. ledna 1986 v Praze.
Zdroje: RadioPragueInternational, Spisovatele, LiterarniNoviny, EncyklopediePrahy2, SlovnikCeskeLiteratury, Youtube
