Polévkové kuchyně či ústavy se na počátku moderní doby staly jednou z nejstarších forem jakkoli organizované sociální pomoci. Vznik prvních „podniků“ tohoto typu spadá do konce 18. století. Šlo vlastně o reakci na rostoucí chudobu, kterou způsobily jak první industrializace, tak i válka a ekonomické krize. Jakou historii má polévkový ústav?
Věc vojenské polévky
První místa tohoto typu založil v 90. letech 18. století jednotlivec. Konkrétně se jednalo o vynálezce Sira Benjamina Thompsona, který se později stal hrabětem Rumfordem. Šlo o amerického loajalistu z Nové Anglie, který fungoval jako pobočník bavorského kurfiřta.
Jedním z jeho počinů byla levná a současně výživná polévka z perlového ječmene, hrachu, brambor, kousků jemného chleba, octa, soli a vody. Nešlo ale původně o věc pro chudé, nýbrž pro bavorskou armádu. Thompson ale neskončil u ní, vynalezl ještě kapací konvice, sporáky, dvojité kotlíky a další kuchyňské vybavení. Šlo hlavně o snadnou přípravu ve velkém množství.
Princip se ujímá a šíří
Koncem 18. století se Rumfordovy polévky staly slavnými po celé Evropě, koncepce se přejímala a adaptovala na lokální možnosti. Koncem století se tak polévkové ústavy nacházely v Anglii, Walesu i Skotsku. Jen Londýn takto denně nakrmil na 60 000 lidí, jednalo se tedy o masivní charitativní aktivitu.
Jeho práce pokračovala psaním brožurek o hladovění obyvatel, což v mnoha zemích odstartovalo další charitativní aktivity. „Než se trhy staly dominantní formou ekonomické organizace v 19. století, většina lidských společnosti obecně buď hladověla stylem všichni společně, nebo vůbec ne,“ uvádí k tématu sociální historik Karl Polanyi. Plyne to z toho, že lidé potraviny obecně sdíleli.
Reakce na úrodu a ceny
V roce 1798 spatřila v Anglii světlo světa Amersham Soup Society, která byla reakcí na tvrdé roky bídy a hladu. Způsobila je dle Amersham Museum hlavně špatná úroda, následkem byly ovšem šponované ceny potravin. Přesně roku 1800 začala svou činnost také London Soup Kitchen for the Jewish Pour v Duke´s Place u Velké synagogy, což potvrzuje i Spitalfields Life.
Kritika a proměna
Ve 20. letech 19. století začaly právě tyto ústavy čelit kritice sociálních reformátorů. Podle nich totiž podporovaly závislost na charitě a podkopávaly soběstačnost potřebných. Zrodil se tak názor, že právě charita demoralizuje chudé, což vede k jejich morálnímu úpadku. V roce 1834 je tak v Británii zakázal Pool Law Amendment Act, který z celého spektra pomoci zachoval jen chudobince. Byl tak kladen důraz na výchovu než materiální pomoc.
Dnešní význam
Velké krize 20. století ale polévkové ústavy nevyhnutelně vrátily „na scénu“. Když přišla ve 30. letech Velká hospodářská krize, staly se vývařovny běžným „chlebem“ milionů Američanů. Staly se námětem písniček, příběhů a básnění. Po druhé světové válce jejich význam překvapivě poklesl. V rozvinutých zemích se totiž zvedly ekonomické podmínky.
V kritických obdobích se ale stále vrací jako forma podpory, a to i po přelomu milénia. Dnes už nejde jen o polévky, ale vlastně odbytiště pro potravinové banky a další zdroje jídla. Název „soup kitchen“ je tak dědictvím jejich počátku, kdy polévka s chlebem byla nejběžnějším jídlem. Moderní součástí jsou i poradenství, zdravotní péče a další iniciativy.
Zdroje: Encyclopedia, AmershamMuseum, SpitalsfieldsLife
