Když slunce pozvolna oživovalo středověkou krajinu, rozbíhaly se denní programy dvou naprosto odlišných světů. V době, kdy se šlechta teprve hrabala z přikrývek, na poli už dávno rachotilo nářadí a poddaní za sebou měli několik hodin tvrdé a stále se opakující práce. Kontrast života prostého lidu a šlechty byl ve středověku skutečně drastický.
Živo v multifunkčním objektu
Ne, teď není řeč o kulturáku, kde je možné pořádat hostiny i koncerty. Středověký hrad obývaný rytířem a jeho rodinou plnil totiž hned několik funkcí. Byl správním centrem jeho majetku, opevněným vojenským objektem, kulturním centrem a také domovem.
Rytířský program
Rytířův den začínal modlitbou, respektive účastí na ranní mši. Hradní „posádku“ tvořilo většinou cca sto lidí, kteří neměli na práci prakticky nic jiného než vyhovět pánovi a udržovat hrad v provozuschopném stavu. Šlechta se tak dala přirovnat k nynějším manažerům, kteří mají na „obyčejné“ věci asistenty a věnují se tudíž jen své práci.
Proti běžným lidem měl šlechtic hodně volného času, nejčastější náplní byl pak lov. Pro pány a dámy šlo o potěšení, současně ale přirozenou možnost dohlížet na své panství a demonstrovat lovecké dovednosti. Šlo navíc o skutečný sport, který panstvo udržoval v kondici.
Od úsvitu do soumraku
Přehození názvu klasického akčního hororu přesně shrnuje pracovní rozvrh poddaných. Běžná středověká žena vstávala už někdy ve tři hodiny ráno a od té doby se v zásadě nezastavila. Jen co bylo venku trochu vidět, vypravila se pracovat na pole. Stále krmila zvířata, sbírala bobule, sklízela úrodu a chystala něco k jídlu na poledne.
Robota na polích
Poddaní byli vázáni vrchnosti jak hmotně, tak prací. Odevzdávali naturálie, pak ještě úrok, desátek církvi a současně měli povinnost roboty. Základem poddanství bylo ovšem vyhovění pánům ve všem, co si zamanuli. Slovy Stopařova průvodce po Galaxii tu tak platilo vogonské: „Veškerý odpor je zbytečný.“
Robota spočívala v práci na panských polích, a tedy obstarání vlastně celého jejich provozu. Krom toho šlo i o navážení zimního dřeva, údržbu a stavbu silnic, nahánění zvěře při lovech apod.
Když Vesuv pohřbil Pompeje: 24. srpna roku 79 se tam zastavil čas
Nové podmínky
Jak rozebírá web Náš region, do tohoto „provozu“ zasáhl solidně robotní patent císařovny Marie Terezie. Podle tohoto nařízení mohla být robota nejvýše tři dny v týdnu, práce trvala nejvýše osm hodin denně v zimě a dvanáct v létě. Do toho se počítala i doba odpočinku a oběd. Díky četným svátkům po celý rok měli naši předci kratší pracovní týden.
Život ve strachu
Ten neměla na svědomí ani tak šlechta, ale celkové podmínky tehdejšího života. Cokoli, co dnes považujeme za banalitu, jako teplotu nebo chřipku, bylo tehdy smrtelným problémem. Choroby byly na denním pořádku. Zničená úroda, která nebyla žádnou výjimkou, znamenala hladomor. Bída tak prostému lidu „klepala na dveře“ aspoň dvakrát ročně.
Mohlo by se zdát, že šlechta byla vlastně v bezpečí před vším. Jenže rytíř se odpovídal panovníkovi, svoje území musel chránit a před chorobami taky nebyl imunní. Kondice panství tak byla v zájmu všech. „Chod států a národů neurčují dobré úmysly, ale moc a to, kdo ji drží a jak ji zneužívá a jak ti ostatní se proti tomu umějí bránit. To je konstanta dějin, která se stále opakuje,“ popisuje středověkou společnost pro Aktuálně historik František Šmahel.
