Pravděpodobně nejznámější a také nejkontroverznější experiment snad celých dějin psychologie byl proveden v roce 1971 psychologem Philipem Zimbardem. Jeho dobrovolní účastníci byli zavřeni do uměle vytvořeného vězení, kde přijali role vězněných a dozorců. Pak bylo sledováno jejich chování a posun jeho hranic. Vše muselo být ale předčasně ukončeno.
Síla role autority
Cílem bylo zjistit, kam je až člověk schopen zajít v momentě, kdy je mu přidělena určitá role. V tomto případě se jednalo o roli autority. Zimbardo si chtěl na projektu ověřit myšlenku, že chování člověka ovlivňuje hlavně prostředí a role, kterou v něm zaujme. Dle Psychologie.cz šlo o protipól k Milgramovu pokusu, kdy šlo o krátkodobé vystavení vlivu druhé osoby.
U Zimbarda byly tlaky vytvořeny jen sociálním uspořádáním, vše trvalo po celé dva týdny. „Chtělo se mi z toho zvracet. Měla jsem dojem, že jsou všichni úchylové,“ vzpomínala na situaci Zimbardova manželka.
Vězení na kampusu
Vše vzniklo přímo v areálu Stanfordovy univerzity (odsud název), kde vznikla věrná imitace vězení. Placení dobrovolníci dostávali 15 dolarů denně a tým je vybral přes inzerát v novinách. Přihlásilo se na 75 lidí, ze kterých 24 psychicky a emočně stabilních jedinců. Obvykle byli ze střední vrstvy, následně je rozdělili na 12 „vězňů“ a 12 „dozorců“.
Uniformy a žádné prádlo
Simulace byla velmi autentická, dozorci měli uniformy a obušky, očnímu kontaktu bránily sluneční brýle. Dle instrukcí nesměli fyzicky trestat, jedním z nich byl i sám Zimbardo. Dnešní terminologií bychom mohli situaci popsat jako extrémní LARP, tedy Live Action Role Playing.
Vězni měli levné haleny, nesměli mít spodní prádlo, hlásili se jen přiděleným číslem. Kolem kotníků měli tenký řetěz, který jim stále připomínal jejich místo. Spali jen na matraci, jídla bylo pomálu. Dokonce i začátek byl autentický. Nešlo totiž o nějaký klidný nástup, představitele vězňů zatkla doma policie a obvinila je z loupeže.
Policejní složky Palo Alta s experimentem souhlasily, dobrovolníci si tak otestovali naprosto věrohodný proces zatýkání. Byla jim přečtena práva, fotili je do databáze, byly sejmuty otisky prstů, prohledání, odvedeni do cely. Tato část tak byla zcela reálná.
Tajemství hradu v Karpatech slaví 44 let: Padlý lustr, falešná vesnice i jazyk i zakázané kaskadérské kousky
Když se nemusíte na nic ohlížet
Vývoj simulace překvapil všechny, hlavně autora. Velmi rychle se totiž zvrhl a jako černý kouř se zjevila temná a krutá stránka účastníků. Vězni byli šikanování, ponižování, záhy se projevily všechny stresové složky. Už druhého dne se vězni vzbouřili proti nelidským podmínkám.
Dozorci zasáhli pomocí hasicích přístrojů, aniž by k tomu dal Zimbardo pokyn. Všechno od startu se vlastně řídilo zcela organicky, autor experimentu asi nestačil žasnout. Privilegiem se stala možnost vykonat hygienu, záchody čistili holýma rukama. Všichni byli opakovaně svlékání do naha či ponižováni. Třetina dozorců vykázala znaky sadismu, děním pohlcený Zimbrado nejdříve nijak neprotestoval.
Z pohledu dnešního čtenáře se může zdát neuvěřitelné, jak snadno se hranice morálky posunuly. A přesto – právě to dělá z tohoto experimentu mrazivé svědectví o tom, co všechno v sobě lidé nosí, dokud jim někdo neřekne „jste teď někdo jiný“.
Konec a kontroverze
Na popud absolventky Christine Maslach musel Zimbardo po téměř týdnu pokus ukončit. V první plně se v zásadě jednalo o úspěch, protože psycholog prokázal výchozí hypotézu o vlivu prostředí. Tedy jakmile plní přidělenou rolu, zapomíná postupně sám na sebe.
Až později vyšlo najevo, že byl průběh pokusu manipulován a výsledky vyloženy tak, jak se to hodilo. „Dozorci nedostali žádné specifické instrukce nebo poučení, jak se mají chovat,“ tvrdil dle Deníku Alarm sám Zimbardo. Reportáž Bena Bluma ale ukázala, že byli instruováni týmem projektu. Těm se navíc snažili zavděčit a předpokládali, že právě tohle od nich vlastně chtějí.
Druhý hlavní vedoucí David Jaffe se také zmínil o tom, že je potřeba, aby výsledky zaujaly média, dozorci se mají chovat nelidsky. Jednání tedy nevycházelo z přirozenosti účastníků, ale bylo ordinováno vedením.
I po více než padesáti letech zůstává Stanfordský experiment jedním z nejdiskutovanějších etických přešlapů moderní psychologie. Otázku, nakolik jsme produktem svého prostředí – a co s námi udělá moc – si ale musíme klást znovu a znovu. Ne kvůli minulosti, ale kvůli budoucnosti.
Dcera popravené Milady Horákové Jana Kánská (92) žije v USA. Matku nemohla ani naposledy obejmout
Zdroje: Psychologie, GenMedium, DenikAlarm
