Sudetský Němec Walter Sitte jako malý zažil radikalizaci, válku i kruté následky „divokého odsunu“. Věřil, že když nebyli fašisti, mohou zůstat. Mýlil se.
Dětství mezi vírou a propagandou
Walter Sitte se narodil v roce 1935 v Hrádku nad Nisou do sudetoněmecké rodiny, která se otevřeně stavěla proti nacismu. Rodiče odmítali Henleina i Hitlera, vychovávali děti v katolické víře. Strýc se stal farářem, teta vstoupila do kláštera. Rodina žila skromně a v ústraní.
Ve škole ale platila jiná pravidla. „Doma jsme o Hitlerovi nesměli mluvit hezky, ale ve škole jsme zpívali nacistické hymny. Jako každý kluk jsem chtěl uniformu,“ vzpomínal Sitte. Jednou si vymohl uniformu Hitlerjugend, ačkoli mu ji rodiče původně nechtěli koupit. Dětské oči tehdy vnímaly spíš vlajky a hrdost než zlo režimu.
Jeho otec dostal povolávací rozkaz k jednotkám SS, ale odmítl. Místo toho skončil v pracovní četě na východní frontě. Byl zraněn u Stalingradu a válku nakonec přežil díky tomu, že se na západní frontě vzdal Američanům. Domů se vrátil až v srpnu 1945.
Gesta, které zachránilo život. A pak začalo peklo
Krátce před koncem války rodinu udal člen NSDAP, protože nevyvěsili vlajku k Hitlerovým narozeninám. Matka musela s dětmi na gestapo. Osmiletý Walter si sice ještě neuvědomoval hrozbu koncentračního tábora, ale na scénu, kdy matka plakala a držela děti za ruce, nikdy nezapomněl. Jeden z gestapáků, bývalý spolužák matky, je poslal domů s podmínkou, že dají za okno alespoň Hitlerovu fotografii.
Pár dní nato přišla Rudá armáda. „V ulicích nebyl nikdo, jen Rudoarmějec na kole bez duší křičel ‚Gitler gapúúút!‘ a pak přišli šikmoocí vojáci. Jeden z nich popadl moji sedmiletou sestřičku,“ vzpomínal Sitte. Matka padla na kolena a prosila důstojníka o pomoc. Ten zasáhl, vojáka zbil a dívku zachránil. „Pak si vzal kousek bábovky, napil se mléka a v téměř plynulé němčině řekl, že mu Němci zabili tři děti, ale on nedovolí týrat další. Dodal, že brzy přijdou Češi, a že to nebude hezké.“
Vyhnání, smrt matky a zmařený sen
V létě 1945 skutečně dorazily revoluční gardy a začaly čistky. „Jednou v noci přišli, bušili na dveře a řvali, ať táhneme do Německa. Stáli jsme venku v nočních košilích. Dědeček a babička se třásli zimou.“ Pomohl jim soused Podhajský, člen národního výboru. Díky němu mohli zůstat.
Tatínek se vrátil z amerického zajetí a chtěl s rodinou odejít do Německa. Matka odmítla. Věřila, že když nikomu neublížili, nic se jim nestane. Mýlila se. Úřady jim zabavily dům, přestěhovaly je do malého bytu, otec skončil v továrně. Přistěhovalci rodinu šikanovali. Žádosti o vystěhování byly zamítnuty. Matka nakonec spáchala sebevraždu. V dopise se omlouvala, že zdržela rozhodnutí odejít.
Walter chtěl být pilotem. Výcvikem prošel, ale když měl poprvé vzlétnout, velitel mu oznámil, že „je to kvůli jeho německému původu“. StB ho opakovaně předvolávala, podezírala ze špionáže. „Jednou jsem vyskočil na okno a řekl, že jestli nepřijde velitel, skočím. Nepřišel. Ale zavřít mě nechtěli. Chtěli mě zlomit,“ vyprávěl.
Později se podle historika Tomáše Bursíka stal vedeným agentem StB. V letech 1987-1989 odevzdal 22 zpráv. „Nešlo o nic zásadního, zajímali je emigranti a německá komunita,“ uvedl historik. Sitte ale tvrdí, že šlo pouze o závazek mlčenlivosti. „Hlásil jsem se, nic jsem nevěděl, ale chtěl jsem tomu rozumět. Pohrávat si s nimi. Pak už o mě nestáli.“
Celý život cítil stigma německého původu. „Tohle Kainovo znamení jsem měl na čele až do roku 1989,“ uzavřel své svědectví. Jeho vzpomínky byly zaznamenány v projektu Příběhy 20. století, který realizoval Ústav pro soudobé dějiny AV ČR.
