Na jaře roku 1950 se v kancelářích Ústředního výboru KSČ zrodil drastický plán. Ten byl určený k násilnému ukončení staleté existence ženských klášterů. Státní aparát v čele s tehdejším ministrem Alexejem Čepičkou předložil a posvětil projekt takzvané Akce Ř. Cílem této operace byla rychlá internace tisíců řeholnic v odlehlých pracovních táborech a kompletní vyvlastnění jejich dosavadních domovů. Vládní opatření připravilo církevní řády o rozsáhlý majetek i osobní svobodu ve velmi krátkém čase.
Úder po mužích
Komunistický režim nejprve tvrdě zasáhl proti mužským řeholním řádům v dubnu během předcházející Akce K. Úspěch této likvidace povzbudil Státní úřad pro věci církevní k okamžité přípravě totožného scénáře pro ženy.
Úředníci vypracovali první přesné plány na jaře. Ústřední výbor KSČ strategii finálně schválil 28. srpna 1950. Samotné zásahy probíhaly v několika vlnách od července do září. Alexej Čepička vnímal náboženský život jako nebezpečnou překážku nového zřízení a k definitivnímu řešení zvolil nekompromisní hrubou sílu doprovázenou těžkou státní represí.
Majetek v rukou státu
Aparátníci rozpracovali logistiku hromadných transportů do těch nejmenších myslitelných detailů. Autokary měly ke klášterním branám přijet pod rouškou noci zcela bez vědomí širší veřejnosti. Úředníci do té doby v naprosté tichosti sepisovali přesné inventární seznamy řeholních cel, rozlehlých zemědělských ploch i drobných vzácných sakrálních předmětů. Konfiskace budov probíhala bleskovým tempem a státní správa okamžitě obsadila všechny lukrativní objekty v centrech velkých i menších měst.
Zabavené vybavení od drahého barokního nábytku po historické knižní tisky končilo v lepším případě v nepřístupných depozitářích. Velmi často se cenné věci nenávratně zničily nebo rozkradly hned po cestě. Zahrady dříve plné léčivých bylinek a pěstované zeleniny začaly brzy zarůstat vysokým plevelem a mnohde sloužily jako provizorní parkoviště pro těžkou techniku lidových milicí. Rozsáhlá vládní operace zlikvidovala pevné ekonomické zázemí řádů a udělala z nich organizace plně závislé na milosti a zvůli nadřízených komunistických úřadů.
Krycí jméno Ř
Bezpečnostní složky vtrhly do sakrálních objektů s předem připravenými zatykači a přísnými příkazy k okamžitému vyklizení všech obytných prostor. Vystrašené řeholnice si mohly do zavazadel sbalit pouze nejdůležitější ošacení a malé osobní modlitební knížky. Následně potichu nastoupily do přistavených vládních autobusů se zatmavenými skly a zamířily do naprostého neznáma.
Režim odvážel tyto ženy do takzvaných sběrných klášterů se zpřísněným dozorem a totální izolací od okolního civilního světa. Obrovské množství sester skončilo v Hejnicích nebo v severočeském Broumově. Místní prázdné a chladné budovy v té době připomínaly spíše nápravná zařízení s velmi tvrdým a nekompromisním denním režimem.
Příslušníci Státní bezpečnosti bedlivě sledovali každý krok abatyší a sestrám pod hrozbou trestů zakazovali jakýkoliv kontakt s místním obyvatelstvem. Komunisté původně naivně předpokládali rychlý rozpad komunit a dobrovolný odchod mladších žen do budovatelských procesů v socialistických továrnách. Tato chladná politická kalkulace ovšem narazila na nečekaně tichý odpor a pevnou vnitřní disciplínu nespravedlivě vězněných řeholnic.
Tvrdá práce v továrnách
Většina internovaných žen nakonec putovala do pohraničí k doplnění zoufale chybějící pracovní síly v lehkém průmyslu a usedla rovnou k šicím strojům. Pracovaly v obrovsky náročném třísměnném provozu a tvrdé podmínky v nevyhovujících chátrajících ubytovnách rychle podlamovaly zdraví starších sester.
Navzdory minimální lékařské péči a časté podvýživě se uvnitř provizorních skupin dařilo udržovat obdivuhodnou mezilidskou solidaritu a soudržnost. Oficiální historiografie o tragických osudech těchto žen důsledně mlčela až do úplného konce osmdesátých let. Původní obyvatelky starobylých zdí se do svých domovů v plném rozsahu už nikdy nevrátily a zanechaly na tváři českého venkova hlubokou nezacelenou jizvu.
.jpg){kind=link}