13. listopad 1985 se zapsal do historie jako den jedné z nejničivějších přírodních katastrof 20. století. Aktivní sopka Nevado del Ruiz tehdy způsobila obří zkázu. Tu nešlo zastavit, ale podle mnohých šlo zachránit tisíce životů.
Spící hrozba ukrytá pod ledem
Nevado del Ruiz je kolumbijská sopka, která se zvedá do výšky přes pět tisíc metrů. Poprvé na sebe výrazně upozornila už v roce 1595, podruhé pak o necelá tři století později. Obě erupce tehdy nepřežily stovky lidí.
Sopka se nachází nad subdukční zónou desky Nazca a její vrchol pokrývají rozsáhlé ledovce. Právě kombinace ledu a žhavé erupce je zničující. Vedla totiž ke vzniku takzvaných laharů, rychle se valících bahenních proudů, které dokážou pohltit vše, co jim stojí v cestě.
Vrchol sopky pokrýval ledovec o rozloze až 25 kilometrů čtverečních a při erupci se do údolí uvolnily miliony tun vody smíšené s popelem, sopečným materiálem a kameny. Lahary se mohou pohybovat rychlostí až 100 kilometrů v hodině. Bývají považovány za ničivější než samotná láva. Není tomu tak jen kvůli rychlosti. Snadno totiž následují koryta řek a dostávají se do hustě obydlených oblastí.
Město pohřbené zaživa
Na podzim 1985 začala sopka opět vykazovat zvýšenou aktivitu. Vědci už od roku 1984 varovali, že by mohlo dojít k výrazné erupci. V září 1985 byla vyhlášena zvýšená pohotovost a úřady vydaly varování. Obyvatelé ale nebrali výstrahy vážně a někteří se dokonce vrátili do svých domovů poté, co byla evakuace zrušena.
Vše změnil 13. listopad. Krátce po deváté hodině večer došlo k mohutné erupci. Žhavé pyroklastické proudy rozpustily led a spustily lavinu bahna, která se údolím řeky Langunillas řítila rychlostí 40 až 60 kilometrů v hodině. V kaňonu o délce 60 kilometrů překonala výškový rozdíl 4 000 metrů, než zasáhla město Armero.
Kolem jedenácté večer dorazila do Armera zničující vlna bahna vysoká až třicet metrů. Město, které do té doby patřilo mezi důležitá obchodní centra Kolumbie, bylo během několika minut zcela pohřbeno pod masou suti, vody a kamení. Z původních 28 tisíc obyvatel jich zemřelo více než 21 tisíc. Některé odhady ale mluví až o 25 tisících obětech v celém postiženém regionu.
Tváří této tragédie se stala třináctiletá Omayra Sánchezová, která uvízla po pás v bahně a tři dny bojovala o život. Její bezmocný zápas zachytil francouzský fotograf Frank Fournier a snímek se záhy stal symbolem katastrofy i selhání záchranného systému.
Dědictví, které straší dodnes
Sopka Nevado del Ruiz je aktivní dodnes. Po roce 1985 následovaly další erupce. Například v roce 1989, kdy bylo díky novým opatřením evakuováno 2 300 osob. Přesto zůstává oblast ohrožena. V bezprostředním okolí žije přibližně 50 tisíc lidí, kteří by při další větší erupci mohli být v přímém nebezpečí.
Ledovce na svazích sopky, které zásobují vodou desítky měst, nadále představují dvojsečnou zbraň. Z jedné strany život dávají, z druhé při erupci způsobují zkázu. Podle geologů patří Nevado del Ruiz k nejaktivnějším vulkánům světa. Riziko vzniku nových laharů je i po desítkách let reálné. Dnes připomínají město Armero jen zbytky benzínové pumpy a ruiny jednoho domu.
Podcenění rizika
Listopad 1985 zůstává jedním z nejtemnějších momentů v dějinách sopečných katastrof. V celém 20. století si víc obětí vyžádala už jen erupce sopky Mont Pelée na Martiniku, která v roce 1902 zabila kolem třiceti tisíc lidí.
Tragédie z roku 1985 není jen příběhem ničivé síly přírody. Stala se zároveň bolestivou připomínkou toho, jak fatální mohou být zmatky, podcenění rizika a váhavá reakce úřadů. Mnozí odborníci se dodnes shodují, že tisíce životů šlo tehdy zachránit.
