V Paříži vznikla vláda dřív než republika. 14. říjen byl dnem, kdy jsme se přestali řídit rozkazy z Vídně

Bylo pondělí 14. října 1918. Rakousko-Uhersko se hroutilo. Válka byla téměř u konce. A v českých zemích se schylovalo k zásadnímu zlomu. Mezitím co doma lidé přestávali chodit do práce, v Paříži vznikla první československá vláda. Ještě jsme neměli republiku, ale už jsme si začali vládnout sami.

Masaryk, Beneš a Štefánik

První oznámení přišlo z Paříže. Tady českoslovenští představitelé v exilu připravovali půdu pro vznik samostatného státu. Tehdejší tajemník Československé národní rady Edvard Beneš veřejně prohlásil, že vláda byla ustavena už 26. září. Stalo se tak se souhlasem Tomáše Garrigua Masaryka. Ten tehdy ještě působil v USA.

Masaryk se stal předsedou vlády, a také ministrem financí. Beneš dostal zahraničí a vnitro. A Milan Rastislav Štefánik měl na starost armádu. Bylo to vlastně symbolické. Filozof, diplomat a generál – tři muži, kteří v exilu táhli za jeden provaz a věřili, že stát Čechů a Slováků má šanci. A hlavně v to, že ta chvíle právě přichází.

Šlo o jasný vzkaz spojencům i Vídni: máme vlastní vládu, nejsme už část monarchie, jsme připraveni převzít odpovědnost.

Doma se mezitím zastavil život

Ten samý den vypukla v českých zemích generální stávka. Továrny utichly, vlaky nejely, úřady zůstaly zavřené. Lidé odmítali dál sloužit režimu, který prohrál válku a ztratil důvěru. Nešlo jen o hlad a bídu. Ve vzduchu byla cítit změna, napětí i naděje.

Mluvilo se o republice, ale zatím to byly jen šeptandy. Nikdo nevěděl, kdy přesně k tomu dojde. Ale když v Paříži zaznělo, že vláda už existuje, pro mnoho lidí to byl ten impuls. Známka toho, že se něco opravdu děje. Konec monarchie nebyl otázkou měsíců, ale týdnů. A brzy i dnů.

Republikou jsme se stali o čtrnáct dní později

28. října 1918 už bylo jasno. V Praze vyhlásili zástupci Národního výboru samostatný stát. Masaryk byl o dva týdny později zvolen prezidentem. Karel Kramář se stal předsedou první domácí vlády.

Exilová vláda, která vznikla 14. října v Paříži, tím splnila svou roli. Získala mezinárodní uznání, dodala domácím politikům odvahu a určila, jakým směrem se vydat.

Nebylo to velké gesto s fanfárami, nebyly to ani barikády v ulicích. Byl to jeden pevný, klidný krok k tomu, aby si Češi a Slováci začali vládnout sami. A právě proto na ten říjnový den nikdy nezapomeneme.

Mohlo by vás zajímat:

Vzpomínky na ROH: Byli jsme odboráři. Dobrovolně povinně. Rekreace nebyla výsadou a bonboniéra k MDŽ samozřejmostí