Když se mluví o nevysvětlitelných jevech, většina lidí hledí k obloze. Jedna z nejpodivnějších záhad střední Evropy se však možná ukrývá hluboko pod zemí v Belianských Tatrách. V roce 1944 narazil zraněný povstalecký velitel Antonín Horák na jeskyni, která popírala geologické zákony. Uvnitř vápencového masivu našel hladký černý tubus, který nešel poškrábat ani ocelovým krumpáčem. Šlo o přírodní anomálii, nebo pozůstatek neznámé technologie?
Píše se říjen 1944. V horách zuří boje a zima decimuje zbytky povstaleckých jednotek. Kapitán Antonín Horák se snaží se svým oddílem přežít v nehostinném terénu Belianských Tater. Je zraněný a potřebuje úkryt. Místní horal ho proto odvede k nenápadné štěrbině ve skalách nedaleko obce Ždiar.
To, co Horák uvnitř objevil, zaznamenal do svého deníku, který o jednadvacet let později zveřejnil v USA. Nešlo o běžnou krasovou jeskyni. Po namáhavém průlezu úzkou chodbou se prostor otevřel do sálu, kterému dominovala obrovská vertikální šachta ve tvaru půlměsíce. Stěny tohoto útvaru nebyly z vápence ani z jiné horniny typické pro Tatry. Byly tvořeny materiálem, který geologicky nedával smysl.
Černá stěna, která odolala krumpáči
Horák ve svých zápiscích detailně popsal technické vlastnosti objektu. Šachta byla tvořena jednolitým kusem matně černého materiálu. Povrch byl dokonale hladký, bez jediného spoje, praskliny či nerovnosti. Působilo to jako cizorodý prvek, uměle a s matematickou přesností zasazený do nitra hory.
Kapitán se pokusil získat vzorek pro pozdější analýzu. Vzal horolezecký krumpáč a vší silou udeřil do stěny. Očekával, že odštípne kus kamene nebo alespoň zanechá vryp. Nestalo se nic. Nástroj odskočil, jako by narazil na masivní blok tvrdé gumy. Na černém povrchu nezůstalo ani nejmenší škrábnutí. Materiál navíc vykazoval zvláštní tepelné vlastnosti – byl na dotek vlažný, přestože v okolní jeskyni panoval mráz a visely zde rampouchy.
Publikace v USA a ztracená lokalita
Po válce Antonín Horák emigroval a stal se speleologem. Svůj zážitek si dlouho nechával pro sebe. Zveřejnil ho až v březnu 1965 v bulletinu americké Národní speleologické společnosti (NSS News). Článek vyvolal v odborných kruzích senzaci. Horák poskytl nákresy, geologický popis i kontext, který působil věrohodně. Nešlo o vyprávění blázna, ale o záznam vzdělaného člověka, který narazil na něco, co nedokázal vysvětlit.
Badatelé se okamžitě začali ptát po přesné poloze. Horák ve svém textu uvedl, že jeskyně se nacházela asi hodinu a půl cesty od Ždiaru, v oblasti strmých srázů. Problémem se ukázal být čas. Od roku 1944 se terén v Belianských Tatrách výrazně změnil. Eroze, sesuvy půdy a laviny mohly nenápadný vchod dávno zasypat.
Geologický unikát, nebo vchod do podzemí?
Co přesně Horák v roce 1944 viděl? Skeptici dodnes tvrdí, že mohlo jít o specificky zvrásněné vrstvy břidlice, které v kombinaci se světlem a vyčerpáním zraněného vojáka vytvořily iluzi dokonalého tubusu. Jenže Horákův popis „kaučukové“ odolnosti materiálu a jeho teploty tuto teorii narušuje.
Záhadologové v Měsíční šachtě vidí důkaz dávné přítomnosti vyspělé civilizace. Tvar půlměsíce, hladkost stěn a nezničitelnost materiálu připomínají spíše technické dílo než hříčku přírody. Mohlo jít o ventilační systém prastarého podzemního komplexu, který hora postupně pohltila? Bez nového nálezu vchodu zůstává Měsíční šachta jen fascinujícím svědectvím z deníku jednoho vojáka. Tajemstvím, které Belianské Tatry stále pevně střeží.
.png){kind=link}