Psal se květen roku 1946 a na dvoře pankrácké věznice se chystalo představení, po kterém toužil celý národ. Karl Hermann Frank, kdysi mocný státní tajemník a faktický vládce Protektorátu Čechy a Morava, stál pod šibenicí. Jeho cesta na popraviště byla symbolickou tečkou za šesti lety strachu, udavačství a hromadných poprav. Právě letos si připomínáme osmdesát let od zahájení procesu, který vedl k definitivnímu zúčtování s mužem, jehož podpis znamenal smrt pro tisíce Čechů.
Soudní proces století
Před Mimořádný lidový soud předstoupil Frank v březnu 1946. V té době už to nebyl ten arogantní nacista v perfektní uniformě, kterého lidé znali z týdeníků. Ve vězení zhubl a působil spíše jako zlomený úředník. Přesto se snažil zachovat si tvář. Během výslechů se opakovaně odvolával na to, že pouze plnil rozkazy z Berlína. Žalobce Jaroslav Drábek však u soudu nekompromisně odkrýval jednu vrstvu jeho zločinů za druhou. Obžaloba byla drtivá. Zahrnovala vyhlazení Lidic, Ležáků, popravy studentů v roce 1939 a teror během heydrichiády.
Frankova obhajoba stála na chatrných základech. Snažil se přesvědčit soudce, že on sám byl vlastně umírněným prvkem, který brzdil Hitlerovy nejradikálnější nápady. Historická fakta však mluvila jasně. Byl to právě Frank, kdo po atentátu na Heydricha volal po nejtvrdších represích. V soudní síni tehdy zazněla slova, která mrazí i dnes.
Hlavní prokurátor Drábek ve své závěrečné řeči shrnul Frankovu vinu jasně. „Obžalovaný Frank není voják. Je to politický dobrodruh, který se neštítil ničeho, aby ukojil svou ctižádost,“ prohlásil Drábek u Mimořádného lidového soudu, jak uvádí záznamy v Národním archivu. Tato věta přesně definovala muže, který se snažil hrát roli vojáka, ale ve skutečnosti byl jen bezcitným kariéristou.
Krvavá pomsta za Heydricha
Nejtemnější kapitolu svého života napsal Frank v roce 1942. Smrt Reinharda Heydricha pro něj byla příležitostí. Frank viděl v uvolněném místě říšského protektora šanci na vlastní kariérní postup. Aby se zalíbil Hitlerovi, rozpoutal v protektorátu peklo. Právě on byl hlavním architektem stanného práva, které následovalo po atentátu. Jeho rukopis neslo vyhlazení Lidic. Chtěl ukázat Berlínu, že dokáže v Čechách nastolit pořádek železnou rukou.
Nenávist vůči českému národu v něm rostla roky. Jako karlovarský knihkupec se cítil zneuznaný a své osobní selhání přetavil do fanatického nacismu. Během heydrichiády podepisoval rozsudky smrti jako na běžícím pásu. Dobový tisk té doby byl plný červených seznamů popravených. Lidé se báli vyjít na ulici. Každé zazvonění u dveří mohlo znamenat konec. Frank si v této atmosféře liboval. „Český národ musí pracovat a držet hubu,“ řekl údajně svým podřízeným, což později citoval jeden ze svědků během procesu v roce 1946. Toto pohrdání ho nakonec dovedlo až pod šibenici.
Divadlo pro tisíce očí
Samotná poprava se konala 22. května 1946. Byl to den, na který se prodávaly vstupenky. Zájem byl obrovský. Na dvůr pankrácké věznice se vměstnalo přes pět tisíc lidí. Byli mezi nimi novináři, politici, ale i obyčejní lidé, kteří ztratili své blízké. Dokonce se rozdávaly speciální propustky pro vdovy z Lidic. Atmosféra byla napjatá, ale zároveň slavnostní. Lidé chtěli vidět konec zla na vlastní oči. Byla to veřejná satisfakce.
Frank kráčel k šibenici v doprovodu kněze a stráží. Měl na sobě obnošené sako a vypadal klidně. Kat František Nenáhlo, který měl ten den službu, postupoval profesionálně a chladně. V davu to šumělo. Matky zvedaly své děti, aby lépe viděly. Když kat navlékl Frankovi smyčku, rozhostilo se ticho. Nebyla to klasická šibenice s propadlištěm, ale takzvané prkno, kde smrt přichází udušením. Tento způsob byl považován za potupnější. Diváci sledovali každý jeho pohyb. Nikdo neuhnul pohledem. Byla to surová, ale spravedlivá tečka za válkou.
Poslední slova a odkaz
Těsně před smrtí dostal Frank možnost promluvit. Očekávala se omluva, možná pokání. Místo toho přišla směsice frází. „Jsem si vědom své viny a odpovědnosti, kterou nesu. Prosím český národ o odpuštění,“ pronesl Frank tichým hlasem, jak zaznamenal reportér Svobodného slova přítomný na místě. Vzápětí však dodal větu, která ukázala, že jeho fanatismus nezmizel ani tváří v tvář smrti. Prohlásil, že Německo bude žít, i když oni zemřou.
Dnes se na tuto událost díváme s odstupem osmi desetiletí. Emoce vyprchaly, ale fakta zůstávají. Poprava K.H. Franka byla jedním z mála momentů, kdy český národ cítil absolutní zadostiučinění.
