Poprava 27 českých pánů v červnu 1621 skončila pro dvanáct vyvolených morbidním divadlem v železných koších na Staroměstské mostecké věži. Když saská vojska o deset let později Prahu nakrátko obsadila, ostatky putovaly do bezpečí Týnského chrámu, kde však jejich stopa definitivně chladne. Historici i archeologové narážejí na prázdné zdi a neurčitost archivů, které z této záhady dělají jeden z největších rébusů českého baroka.
Železné koše nad Vltavou
Poprava zástupců stavovského povstání zanechala na Staroměstské mostecké věži dvanáct lebek, které vítr bičoval v drátěných schránkách dlouhých deset let. Kat Jan Mydlář tehdy vykonal ortel, jehož cílem bylo zastrašit každého, kdo by snad ještě snil o náboženských svobodách a politické autonomii. Ostatky rebelů tvořily vizuální dominantu vstupu na most, dokud v listopadu 1631 nevyužili protestantští exulanti saského vpádu k tomu, aby tyto trofeje konečně sňali a připravili jim důstojné uložení.
Noční ticho Týnského chrámu
Operace probíhala za hlaholu zvonů a lebky putovaly v prosté dubové truhle přímo do útrob Týnského chrámu, kde je tehdejší správci uložili s veškerou pietou. Historické záznamy naznačují, že ostatky spočinuly pod dlažbou poblíž hlavního oltáře, což mělo představovat bezpečné útočiště před případnou habsburskou odplatou. Šlo o akci, která kombinovala náboženský obřad s politickou manifestací, i když její trvání mělo jepičí život.
Naděje na trvalý klid vzaly za své hned po odchodu saských vojsk, kdy se do Prahy vrátil katolicismus a hrozba hanobení hrobů nabyla reálných obrysů. Truhla se s největší pravděpodobností v této nejisté době přesunula na jiné, utajené místo, o němž vědělo jen několik málo spiklenců, kteří si tajemství vzali s sebou do hrobu. Tento moment je v české historiografii bodem nula, od kterého začíná staleté paběrkování v nejasných indiciích.
Marné hledání pod dlažbou
Ve 20. století se do pátrání vložila moderní technika vybavená georadary a citlivými přístroji, které propátraly téměř každý metr čtvereční podlahy v okolí oltářů. Odborníci narazili na mnoho neoznačených krypt a zazděných výklenků, ale očekávaný nález dvanácti lebek se stále nekoná a archeologický výzkum končí ve slepé uličce. Místo těl vůdců povstání nacházejí týmy expertů jen prázdné dutiny nebo kosti, které svou anatomií neodpovídají dobovým záznamům o věku a fyzickém stavu popravených šlechticů.
Spekulace o tom, že ostatky odvezli exulanti do saských Drážďan, narážejí na logistické obtíže tehdejší dopravy a riziko odhalení na cestách kontrolovaných císařskými hlídkami. Pravděpodobnější variantou zůstává vnitřní prostor chrámu, kde mohou být lebky ukryty v pilířích nebo v hloubkách, kam signál současných přístrojů zatím nedohlédne. Badatelé mluví o možnosti, že truhla leží v některé z hrobek, které byly později překryty novou vrstvou dlaždic při barokních úpravách interiéru.
Neúspěch všech dosavadních expedic vnáší do případu prvek nejistoty, který dráždí každou novou generaci historiků a hledačů faktů. Chybějící kosti Jáchyma Ondřeje Šlika nebo Václava Budovce z Budova představují v české genealogii bílé místo, které se nedaří zaplnit ani těmi nejodvážnějšími hypotézami. Věda se zde ocitá v patové situaci, kdy ověřená fakta končí u chrámového prahu a dál už vládne jen ticho zaprášených a nekompletních archiválií.
Stopy v cizích archivech
Záhada dvanácti hlav zůstává jednou z největších nevyřešených otázek českého novověku, která se vzpírá jakémukoliv přímočarému vysvětlení. Možná je právě tato absence fyzického důkazu nejsilnějším vzkazem, který po sobě poražení stavové v historickém centru Prahy zanechali. Staroměstské věže i klenby Týnského chrámu mlčí a pod jejich základy pulzuje moderní město, které na své mrtvé aktéry nezapomnělo, i když stále neví, kde přesně odpočívají.
