Školní lavice do nás vtloukly obraz moudré šlechtičny, která na lavičce v Ratibořicích shovívavě naslouchá prosté stařence. Literární mýtus Boženy Němcové ale milosrdně zakryl realitu. Skutečná vévodkyně Zaháňská byla dravá intelektuálka a klíčová postava evropské diplomacie. Její život nebyl idylou. Bylo to drama plné tajných porodů, odložených dětí a tvrdých politických her na nejvyšší úrovni.
Božena Němcová stvořila ve svém nejslavnějším díle pomník idealizované vrchnosti. Paní kněžna v jejím podání je ztělesněním dobroty. Spisovatelka však taktně zamlčela, že tato žena byla ve skutečnosti jednou z nejvlivnějších a nejkomplikovanějších osobností 19. století.
Kateřina Vilemína Zaháňská rozhodně nebyla typem ženy, která by trávila čas jen vyšíváním a plesáním. Byla to vzdělaná dáma, mluvila několika jazyky a v politickém přehledu strčila do kapsy většinu mužů své doby. Ratibořice nebyly jen letním sídlem pro odpočinek. Během napoleonských válek fungovaly jako neoficiální centrála protinapoleonské koalice. Právě tady, v salonech vévodkyně, se pekly strategie, které nakonec vedly k pádu francouzského císaře.
Osudová rádkyně mocných
Její vztah s rakouským kancléřem Klemensem von Metternichem je historicky doložená kapitola. A rozhodně nešlo o nějaký letní románek. Vilemína byla Metternichovi rovnocennou partnerkou. Kancléř, který formoval podobu Evropy na desítky let dopředu, na její úsudek dal. Často s ní své kroky konzultoval, někdy možná více než se svými ministry.
Byla to ona, kdo tlumil jeho obavy a nutil ho k rozhodnějším akcím proti Napoleonovi. Jejich dopisy odhalují hloubku tohoto pouta. Metternich v ní nehledal jen milenku. Potřeboval důvěrnici, které se mohl svěřit s tíhou státnických rozhodnutí, aniž by se bál zrady.
„Byla jste mým jediným přítelem, jediným člověkem, který mi rozuměl a kterého jsem miloval nad všechno na světě,“ napsal Metternich v jednom z dopisů, které cituje historička Helena Sobková. Tato slova jasně dokazují, že Vilemína nefungovala jako pasivní ozdoba salonů. Byla aktivní hráčkou, která hýbala dějinami.
Mateřství obětované kariéře
Nejtemnější a nejméně známá kapitola jejího života se týká dětí. Zde historie odhaluje tragédii, kterou Babička zcela ignoruje. Vévodkyně v roce 1801 skutečně porodila nemanželskou dceru. Otcem nebyl její manžel, nýbrž švédský diplomat Gustav Armfelt, další z osudových mužů jejího života.
Dívka dostala jméno Gustava, v rodině jí říkali Vava. Vilemína však stála před krutou volbou. Přiznat nemanželské dítě? To by znamenalo společenskou sebevraždu a konec jejího vlivu u dvora. Rozhodla se racionálně a tvrdě. Dceru porodila v utajení v Hamburku a okamžitě ji předala do péče příbuzných svého milence. Malá Gustava tak vyrůstala ve Finsku a Švédsku, stovky kilometrů od své biologické matky.
Často se traduje omyl, že dcerou vévodkyně byla schovanka Marie Wilsonová, která žila na zámku v Ratibořicích. Historické prameny rodu Rohanů ale naznačují něco jiného. Marie byla pravděpodobně dcerou Vilemíniny sestry Pavlíny. Vévodkyně tak vychovávala cizí děti a schovanky. Její vlastní krev, dcera Gustava, přitom dospívala v cizině. To je bolestný paradox. Ukazuje Vilemínu v úplně jiném světle – jako ženu, která pro své postavení obětovala to nejcennější.
Konec ve zlaté kleci
Závěr života „Paní kněžny“ měl k literární pohodě daleko. Vilemína zemřela ve Vídni v roce 1839. Byla obklopena přepychem, ale vnitřně zůstala osamělá. Její politický vliv s koncem napoleonských válek slábl a stárnutí nesla těžce.
Božena Němcová o těchto aspektech jejího života věděla. Sama autorka měla k vévodkyni blízko a zřejmě znala i některá její tajemství. Rozhodla se však vytvořit legendu. Vykreslila ideál, který národ potřeboval.
„Božena Němcová si vévodkyně nesmírně vážila a ve svém díle ji idealizovala. Vytvořila obraz, který potřebovala pro svůj příběh, nikoliv dokumentární portrét,“ uvedla historička Magdaléna Pokorná pro Český rozhlas.
Skutečná Kateřina Vilemína Zaháňská tak zůstává fascinující postavou. Její reálný obraz je mnohem plastičtější než ten knižní. Byla to žena z masa a kostí. Chybovala, milovala nevhodné muže a musela dělat rozhodnutí, která by zlomila i silnější povahy. Její příběh není pohádkou pro děti. Je to drama o moci, odpovědnosti a ceně, kterou ženy platí za svou nezávislost.
