V úterý uplyne přesně 220 let od chvíle, kdy se jihomoravská krajina proměnila v jedno z nejslavnějších bojišť světových dějin. Napoleon Bonaparte u Slavkova 2. prosince 1805 rozehrál partii, která se dodnes vyučuje na vojenských akademiích jako příklad absolutní taktické geniality. Proti přesile dvou císařů vsadil vše na jedinou kartu a riskantním manévrem srazil Evropu na kolena. Za leskem vítězství se však skrývá brutální realita amputací zaživa a tisíce zbytečně zmařených životů.
Napoleon a jeho hazardní hra
Situace francouzské armády nebyla na podzim roku 1805 vůbec růžová. Napoleon byl hluboko na nepřátelském území, daleko od Francie a jeho komunikační linie byly nebezpečně dlouhé. Potřeboval rozhodující vítězství.
Místo defenzivy se ale rozhodl pro psychologickou hru. Předstíral slabost a úmyslně vyklidil strategicky výhodné Pratecké výšiny. Tím doslova pozval ruské a rakouské vojsko do pasti. Počítal s tím, že na něj zaútočí a sestoupí do údolí Zlatého potoka, čímž mu odhalí svůj bok.
Spojenci mu na návnadu skočili. Ráno 2. prosince, ukrytí v husté mlze, vyrazili Francouzi v momentě, kdy se opar zvedl. Tento úder do oslabeného středu nepřátelské sestavy vstoupil do dějin jako „Lví skok“.
Během několika hodin se karta obrátila. Na bojišti ten den padlo nebo bylo raněno na 15 000 Rusů a Rakušanů, dalších 30 000 padlo do zajetí. Napoleonův triumf potvrdil jeho dominanci nad kontinentem na další roky.
Chaos v kalendáři a spící velitel
Debakl spojeneckých vojsk neměla na svědomí jen Napoleonova genialita, ale i neuvěřitelný šlendrián v jejich vlastních řadách. Koordinace mezi rakouskou a ruskou armádou vázla na banalitě. Každá strana používala jiný kalendář. Rakušané se řídili gregoriánským kalendářem a psali datum 2. prosince. Rusové ovšem stále používali kalendář juliánský, takže podle nich bylo teprve 20. listopadu. Francouzi do toho vnesli ještě třetí rozměr s jejich revolučním republikánským kalendářem.
Velení koalice navíc trpělo absencí jasné autority. Nominální vrchní velitel Michail Kutuzov o smyslu bitvy pochyboval a během představení bitevního plánu, který vypracoval rakouský generál Weyrother, pravděpodobně usnul. Rozkazy se tak k jednotkám dostávaly pozdě nebo byly zmatečné. Spojenci s francouzským útokem na střed vůbec nepočítali a dokázali mu vzdorovat jen díky osobní statečnosti několika generálů.
Gastronomie v zákopech a pilka bez anestezie
Válka roku 1805 nebyla jen o přesunech po mapě. Pro řadové vojáky znamenala zimu, hlad a utrpení. Francouzská armáda si však i v polních podmínkách udržovala překvapivou úroveň stravování. Vojenský historik Tomáš Řepa pro Český rozhlas uvedl: „Francouzi si vždycky zakládali na gastronomii a požitkářství a přeneslo se to i do vojenských táborů.“ Vojáci si předávali recepty a jednotky byly hrdé na své kuchaře, kteří dokázali z mála vykouzlit zázraky.
Mnohem temnější stránkou bitvy byla péče o raněné. Zranění v mrazivém počasí sice krvácela pomaleji, ale chirurgie byla brutální. Anestezie neexistovala. „Muži tehdy byli velmi fyzicky zdatní. Dostali loknout silného alkoholického nápoje a pak se řezalo,“ popsal realitu polních lazaretů Řepa. Kdo přežil bitvu, musel ještě přežít péči lékařů.
Tečka za velkou érou
Odkaz bitvy je živý i po 220 letech. O posledním listopadovém víkendu proběhla na místě střetu velkolepá rekonstrukce, které se zúčastnilo 1600 nadšenců z osmnácti zemí. Letošní výročí přineslo i jeden symbolický konec. Představitel Napoleona, americký herec Mark Schneider, se po dvaceti letech s rolí císaře rozloučil.
„Byla to největší pocta, které se mi mohlo dostat,“ řekl Schneider novinářům. Zatímco novodobý Napoleon odchází do penze, ten skutečný v tento den před 220 lety právě vystoupal na svůj absolutní vrchol.
.jpg){kind=link}