Pražské ulice 13. března 1948 zaplnily statisíce lidí, kteří se přišli rozloučit s ministrem zahraničí. Jan Masaryk ležel v rakvi a s ním symbolicky odcházela i naděje na demokratický vývoj země po únorovém komunistickém převratu. Atmosféra v centru města tehdy připomínala více tichou demonstraci síly občanské společnosti než standardní státní akt.
Praha se tehdy probudila do sychravého rána, které svou šedí zrcadlilo náladu ve společnosti po nedávných politických otřesech. Lidé se začali srocovat podél trasy, kudy měl projíždět vůz s tělem Jana Masaryka, aby vzdaly hold politikovi, jehož smrt zůstávala opředena vachrlatými dohady. Lidé v davu svírali v dlaních trikolory a mnozí z nich plakali bez ohledu na přítomnost hlídek tehdejší bezpečnosti. Ticho, které se rozléhalo Václavským náměstím, působilo na přítomné komunistické funkcionáře značně tísnivě a narušovalo jejich plány na hladký průběh akce.
Obřad v panteonu
V budově Národního muzea stála čestná stráž u rakve, kterou obklopovaly věnce od diplomatů i prostých občanů s prostými vzkazy. Klement Gottwald se snažil v projevu přivlastnit si Masarykův odkaz pro potřeby nové lidové demokracie, což vyvolávalo u přítomné rodiny hmatatelný odpor. Atmosféra v sále byla nabitá napětím, které se dalo krájet, přestože se všichni účastníci snažili zachovat dekórum vyžadované vážností situace a přítomností zahraničních delegací.
Prezident Edvard Beneš seděl v první řadě jako zlomený muž, jehož zdravotní stav i politická autorita utrpěly v posledních týdnech fatální rány. Jan Masaryk pro něj ztělesňoval poslední pojítko s odkazem zakladatele státu a jeho odchod vnímal jako osobní i státní tragédii, kterou už nešlo zvrátit. Smuteční hosté sledovali každý těkavý pohyb hlavy státu a v jeho tváři hledali odpovědi na otázky, které se v té době nikdo neodvažoval vyslovit nahlas.
Poslední cesta do Lán
Když se kolona vozů vydala směrem z Prahy, lemovaly silnice špalíry venkovského lidu v krojích i v běžném civilním oblečení. Na lánském hřbitově se pak odehrál akt uložení ostatků do rodinné hrobky, kam Jan Masaryk ulehl vedle svých rodičů. Prostý obřad v zahradě lánského zámku sledovali lidé z okolí přes ploty a zídky, jelikož přístup k samotnému hrobu byl pro veřejnost z bezpečnostních důvodů značně omezen a přísně hlídaný.
Politický rozměr piety
Komunistická propaganda se snažila celou událost interpretovat jako projev jednoty lidu s vládou, ale realita v ulicích vypovídala o opaku. Černé prapory vyvěšené v oknech soukromých bytů sloužily jako vymezení vůči nastupující diktatuře, která se právě tehdy pokoušela definitivně ovládnout veřejný prostor. Tato tichá rezistence se stala jedním z posledních viditelných projevů nesouhlasu před definitivním utažením šroubů v 50. letech.
Bezpečnostní složky pečlivě monitorovaly skupiny studentů, kteří na Masarykovu počest zpívali oblíbenou píseň jeho otce Ach synku, synku. Zapisování jmen a legitimování podezřelých osob probíhalo v postranních uličkách, aby nekazilo oficiální obraz státního smutku a všeobecného smíru. Mnohým účastníkům tato přítomnost na pohřbu později zkomplikovala studium nebo profesní kariéru, neboť režim si pečlivě vedl záznamy o všech, kteří projevili přílišnou sympatii k minulé éře.
