V americkém Key Westu se ve 30. letech minulého století odehrál případ, který dodnes poutá velkou pozornost. Lékař Carl Tanzler se zamiloval do umírající pacientky a její odchod nedokázal přijmout. Tělo mrtvé dívky potají odnesl do svého domu, kde s ním v utajení žil dlouhých sedm let. Hrozivý a bizarní příběh ukazuje, kam až může vést patologická obsese.
Osudové setkání v nemocnici
Rodák z německých Drážďan Carl Tanzler už od útlého dětství překvapoval okolí tvrzením o vizích dokonalé ženy, kterou mu měl odhalit duch jeho zesnulé předkyně. Po první světové válce a štaci v Austrálii se usadil ve Spojených státech na Floridě. V tamní nemocnici v Key Westu začal pracovat na pozici rentgenového technika a na vizitky si z neznámého důvodu tiskl vymyšlené jméno Carl von Cosel.
V dubnu roku 1930 do jeho ordinace vstoupila dvaadvacetiletá kubánsko-americká kráska Maria Elena Milagro de Hoyos a padesátiletý technik okamžitě pojal podezření, že potkal dívku ze svých dávných snů.
Mladá žena bohužel trpěla tuberkulózou, což v té době znamenalo prakticky jistý a velmi rychlý rozsudek smrti. Tanzler neváhal a s přesvědčením o záchraně života k ní domů nastěhoval všemožné lékařské přístroje. Dívku neúnavně zahrnoval drahými dárky, parfémy a vytrvalými vyznáními lásky. Elena jeho silné city podle všeho neopětovala a podivínskou pozornost spíše trpěla ve snaze zachránit si chatrné zdraví. Zákeřné nemoci nakonec v říjnu 1931 podlehla a zoufalý ošetřovatel ihned nabídl zdrcené rodině zaplacení pohřbu i vybudování okázalé nadzemní hrobky.
Narušení místa posledního odpočinku
Do mauzolea si technik nechal udělat vlastní klíč a místo posledního odpočinku vysněné partnerky navštěvoval prakticky každou noc. Po dvou letech pravidelných návštěv zřejmě dospěl k názoru, že k němu dívčin duch promlouvá a žádá o vysvobození z kamenného vězení. V roce 1933 tedy pod rouškou tmy propašoval Eleniny tělesné pozůstatky na dětském vozíku rovnou k sobě domů. Tím ovšem celá noční můra teprve začala, protože se rozhodl chátrající a rozkládající se tělo za každou cenu zrestaurovat a zachovat pro společný život.
Z kostry pečlivě odstranil hmyz a jednotlivé kosti spojil pevným klavírním drátem. Rozpadající se kůži postupně nahradil jemným hedvábím napuštěným voskem a sádrou a do prázdných očních důlků vložil skleněné oči. Dutou břišní dutinu vycpal hadry a na hlavu nasadil paruku vyrobenou z vlasů, které mu po pohřbu darovala Elenina matka. Všudypřítomný zápach hnijícího masa maskoval velkým množstvím silných parfémů, různých konzervačních látek a dezinfekcí. Takto bizarně upravenou figurínu oblékal do elegantních šatů, ukládal ji do své vlastní postele a pravidelně s ní tančil po pokoji.
Odhalení a překvapivá reakce veřejnosti
Podivné soužití trvalo dlouhých sedm let, než okolí začalo klást nepříjemné otázky. Sousedům přišlo divné pravidelné nakupování dámského oblečení a malý chlapec údajně viděl muže tančit s obří pannou za oknem. Do domu nakonec v roce 1940 vtrhla Elenina sestra a hostitel jí mrtvolu bez sebemenšího zaváhání ukázal. Následovalo okamžité zatčení, jenže tehdejší zákony manipulaci s lidskými ostatky nijak neupravovaly a obvinění z ničení hrobky bylo navíc promlčené. Soud proto musel stíhání zastavit a případ bez trestu uzavřít.
Eleniny pozůstatky úřady krátce vystavily v místním pohřebním ústavu, kam se na ně přišlo podívat neuvěřitelných sedm tisíc zvědavých lidí včetně školáků. Tělo pak potají uložily do neoznačeného hrobu na utajeném místě, aby zabránily dalšímu vykrádání. Veřejnost se navzdory hrůznosti činu postavila překvapivě na stranu Tanzlera a považovala ho spíše za neškodného a beznadějného romantika. Tanzler se po propuštění přestěhoval a vytvořil si novou voskovou figurínu s posmrtnou maskou své milované. S umělou náhražkou prožil zbytek života až do své smrti v roce 1952.
