Začalo to nevinným loupáním tapet, skončilo demolicí bytu a psychickým zlomením jedenáctiletého kluka. Události z prosince 1985 v Bohučovicích na Opavsku dodnes představují nejlépe zdokumentovaný případ poltergeista na našem území, nad kterým si lámali hlavu statici i vědci. Vzduchem létaly těžké kredence a hořely záclony chladným plamenem. Komunistická Státní bezpečnost ale řešila jediný problém. Jak nevysvětlitelný jev ututlat před blížícím se sjezdem strany a hodit vinu na nezletilého chlapce.
Začalo to v pátek třináctého
Vše odstartovalo v pátek 13. prosince 1985. V rodinném domě Smolků, kde v poněkud napjaté atmosféře žily tři generace, se začaly dít věci odporující fyzikálním zákonům. Nejprve ze stěn v kuchyni doslova vystřelovaly kusy omítky, jako by je někdo vyrazil zevnitř. Následovaly tapety. Ty se samovolně stáčely do roliček, aniž by se potrhaly. To však byla jen předehra. Během několika hodin začaly bytem létat předměty.
Svědectví z té doby jsou detailní a shodují se v podstatných bodech. Kronikář Hradce nad Moravicí i otec rodiny zaznamenali, jak se těžký kuchyňský stůl v rohu místnosti sám od sebe převrátil. Sklenice se zavařeninami ve spíži cestovaly po policích, dokud nespadly a nerozbily se. Sousední regály přitom zůstaly netknuté. Vrcholem absurdity byl moment, kdy začaly hořet věci. Nešlo však o obyčejný oheň.
Svědci popisovali takzvaný studený plamen, který sice ničil hmotu, ale nepálil. Ohořelý salám v zavřené lednici nebo vnitřně spálený ubrus v prádelníku experti nedokázali vysvětlit. Okolí totiž nikdy nechytlo. Zděšení obyvatelé domu zavolali pomoc. Na místo se dostavili příslušníci Veřejné bezpečnosti, úředníci z Městského národního výboru a později odborníci z Psychoenergetické laboratoře. Všichni viděli to samé. Chaos, zkázu a jevy, které by v materiálně založeném socialismu neměly existovat.
Svědectví statika Stoklasy
Zásadním momentem celého případu je fakt, že u řádění neznámé síly nebyla jen vystrašená rodina. Jevy na vlastní oči pozorovali nezávislí úředníci a technici. Přivolaný statik z okresního stavebního podniku František Stoklasa měl původně posoudit, zda domu nehrozí zřícení. Jeho oficiální zpráva se čte jako scénář hororu, přestože jde o technický dokument.
Stoklasa popsal, jak stál na chodbě a nevěřil vlastním očím. Ve své zprávě uvedl: „Stáli jsme v chodbě a sledoval jsem výklad přítomných, když se ozval třesk asi výstřelu z pušky a nastalo zvednutí podnosu, na kterém ležela košile, jenž se zvedl cca ke stropu a volně padl od místa uložení ve vzdálenosti cca 2 m.“
To však nebylo vše. O pár minut později se situace vyhrotila ještě více. Statik to do úředního záznamu popsal naprosto přesně: „Po cca asi 20 min. jsme couvli k hlavnímu vstupu mezi dveře do bytu, kde došlo k třesu stejné intenzity a skleněná váza o hmotnosti cca 3 – 5 kg se zvedla do výše poloviny světlé výšky místnosti a volně klesla k zemi.“
Stoklasa, racionálně uvažující inženýr, vyloučil nadpřirozeno a hledal fyzikální příčinu. Přesto potvrdil, že k pohybu docházelo bez dotyku lidské ruky. Takové svědectví bylo pro režim nebezpečné. Pokud se vázy zvedají samy, kdo za to může?
Mamula a StB v akci
Psychotronici jako Zdeněk Rejdák se snažili jev vysvětlit pomocí teorie o uvolněné psychické energii. Tu měl nevědomky generovat dospívající Tomáš v reakci na dusnou rodinnou atmosféru. Státní moc měla naopak jasno. Žádní duchové, žádná telekineze. Před blížícím se XVII. sjezdem KSČ nebylo pro „strašení“ místo. Krajský tajemník KSČ Miroslav Mamula vydal jasný pokyn: Žádné zázraky se dít nebudou.
Do akce nastoupila SNB. Vyšetřovatelé ignorovali fakt, že jedenáctiletý kluk jen těžko zvedne masivní dubovou skříň nebo způsobí, aby muži zákona před očima prohořela bankovka v peněžence. Potřebovali viníka. Tomáš byl odvezen na psychiatrii do Olomouce. Tamní lékaři, zřejmě pod tlakem okolností, sehráli smutnou roli. Místo aby chlapce chránili před stresem, stal se nástrojem politické objednávky.
Vynucené přiznání V dokumentech se dochovaly záznamy odhalující účelovost celého postupu. Lékaři chlapce zkoumali jako potenciálního pyromana. Pod hrozbou, že v léčebně zůstane zavřený dlouho a neuvidí rodiče, se Tomáš nakonec „přiznal“.
Do protokolu chlapec uvedl, že vše dělal sám. Prý zapaloval ohně neexistující chemikálií ze západního Německa a hýbal nábytkem pomocí silonových vlasců. Absence vlasců i smyšlená chemikálie nikoho nezajímala. Případ byl uzavřen, pachatel nalezen, realita ohnuta. Dnes, čtyřicet let od událostí, zůstává Bohučovický fenomén mementem doby, kdy se pravda bála moci více než létajících kamenů.
