Když se 28. ledna 1986 vznesl k obloze raketoplán Challenger, svět sledoval triumf americké techniky a první učitelku mířící do vesmíru. O sedmdesát tři sekund později se stroj rozpadl v oblaku dýmu. Dlouhá léta se předpokládalo, že smrt sedmi astronautů byla okamžitá. Odtajněné vyšetřovací zprávy a nálezy z mořského dna však po čtyřiceti letech ukazují jiný obraz. Posádka výbuch přežila a v troskách kabiny padala téměř tři minuty do oceánu.
Rozhodnutí, které zabilo sedm lidí
Příčiny katastrofy začaly vznikat dávno před samotným startem, konkrétně večer před ním. Na mysu Canaveral panoval mráz, který pro techniku představoval kritické riziko. Inženýři společnosti Morton Thiokol, dodavatele pomocných raketových motorů SRB, důrazně varovali NASA před startem. Měli data, která potvrzovala, že těsnicí O-kroužky při nízkých teplotách ztrácejí pružnost. To by znamenalo netěsnost a únik horkých plynů.
Telekonference mezi inženýry a vedením NASA byla bouřlivá. Manažeři vesmírné agentury tlačili na dodržení termínu. Start byl už několikrát odložen a Bílý dům čekal na pozitivní zprávy pro Zprávu o stavu Unie. Viceprezident společnosti Thiokol Jerry Mason nakonec pronesl větu, která zpečetila osud posádky.
„Je čas sundat si inženýrskou čepici a nasadit tu manažerskou,“ řekl kolegům, jak později vypověděl inženýr Roger Boisjoly před prezidentskou vyšetřovací komisí. Pod tímto tlakem firma souhlasila a doporučení ke startu podepsala.
Start do mrazivého rána
Challenger odstartoval v 11:38 místního času. Teplota vzduchu byla dva stupně pod nulou. Na pravém pomocném motoru se okamžitě objevil černý dým, který zachytily kamery, ale letoví kontroloři si jej nevšimli. Těsnění selhalo přesně tak, jak inženýři předpovídali.
Plameny začaly přepalovat spojovací prvky a narušily hlavní palivovou nádrž. V sedmdesáté třetí sekundě letu došlo k destrukci. Raketoplán ve výšce 14 kilometrů nevydržel aerodynamické síly a rozpadl se. Veřejnost v přímém přenosu viděla explozi, ale technicky vzato k výbuchu celého stroje nedošlo. Orbiter se rozlomil na kusy.
Dvě minuty a čtyřicet pět sekund hrůzy
Původní verze NASA pro veřejnost zněla milosrdně. Astronauti prý zahynuli okamžitě v momentě rozpadu stroje následkem dekomprese. Detailní analýza trosek vylovených z Atlantiku o několik týdnů později však tento scénář vyvrátila. Kabina posádky, zkonstruovaná ze zesíleného hliníku, zůstala po rozpadu raketoplánu v podstatě neporušená.
Setrvačnost vynesla kabinu do výšky dvaceti kilometrů, odkud začala volným pádem klesat k hladině oceánu. Tento pád trval dvě minuty a čtyřicet pět sekund. Vyšetřovatelé nalezli čtyři záchranné dýchací přístroje (PEAP). Tři z nich byly aktivované a částečně vypotřebované. To je nezvratný důkaz, že astronauti po „výbuchu“ dýchali.
Astronaut Mike Mullane ve své knize Riding Rockets potvrdil, že posádka byla při vědomí. „Pilot Mike Smith stačil říct ‚Uh oh‘, než se spojení přerušilo,“ stojí v záznamech komunikace, které NASA zveřejnila až po dlouhých právních bitvách.
Spínače na panelu pilota byly přepnuty do polohy, která se používá při obnově elektrické energie. To nemohl udělat nikdo jiný než pilot Smith nebo velitel Scobee v marné snaze zachránit řízení stroje. Kabina dopadla na hladinu rychlostí 333 kilometrů v hodině. Přetížení při dopadu přesáhlo 200 G. Teprve tento náraz byl pro posádku fatální.
Feynmanův důkaz s ledovou vodou
Vyšetřování vedla Rogersova komise, jejímž členem byl i fyzik Richard Feynman. Ten odmítl akceptovat vyhýbavé odpovědi managementu NASA a rozhodl se pro veřejný experiment přímo během televizního slyšení. Ponořil vzorek materiálu O-kroužku sevřený svěrkou do sklenice s ledovou vodou.
Když svěrku po chvíli sundal, materiál se nevrátil do původního tvaru. Zůstal zdeformovaný. Feynman tím jednoduše a srozumitelně demonstroval, proč těsnění v mrazivém počasí selhalo.
„Pro úspěšnou technologii musí mít realita přednost před vztahy s veřejností, přírodu totiž nelze oklamat,“ napsal Feynman do svého dodatku k závěrečné zprávě, kterou citoval deník The New York Times. Jeho slova se stala mementem pro celý kosmický program. Po havárii Challengeru byly raketoplány uzemněny na dva a půl roku a systém řízení v NASA prošel kompletní reorganizací.
Další články s vesmírnou tematikou najdete ZDE.
