Šlechtě kradl zvěř, chudým dával naději a vojákům proháněl kulky hlavou. Matthias Klostermayr, známý jako Bavorský Hiasl, byl pro sedláky modlou, pro vrchnost škodnou. Jeho kariéra nejslavnějšího pytláka 18. století ale neměla pohádkový konec. Místo odjezdu do západu slunce ho čekalo lámání v kole, při kterém praskaly kosti i mýty o jeho nesmrtelnosti.
Osudová chyba
Příběh jednoho z nejhledanějších mužů Svaté říše římské začal paradoxně láskou, nikoliv zločinem. Klostermayr, rodák z bavorského Kissingu, se živil jako obyčejný pasáček a pomocná síla u jezuitů. Měl ale talent na dvě věci – přesnou střelbu a průšvihy. Když se kolem jeho dvacátého roku provalil poměr s dcerou místního písaře, musel zmizet. Společenské opovržení a hrozba trestu ho vyhnaly do lesů. Právě tam zjistil, že flinta mu zajistí lepší obživu než poctivá práce na panském.
Pán lesa
V polovině 18. století byla zvěřina výsadou modré krve. Sedláci museli bezmocně sledovat, jak jim přemnožení jeleni drancují úrodu, zatímco panstvo pořádalo hony pro zábavu. Hiasl do tohoto systému hodil vidle. Začal střílet panskou zvěř ve velkém. Pro místní farmáře nebyl zlodějem, ale ochráncem úrody. Navíc se o maso často dělil.
Vytvořil kolem sebe bandu, která v dobách největší slávy čítala na třicet chlapů. Využívali dokonalé znalosti terénu a politické rozdrobenosti tehdejšího Německa. Stačilo překročit hranice jednoho z mnoha ministátečků a pronásledovatelé byli bezmocní. Hiasl se jim vysmíval do očí a jeho drzost neznala mezí.
Krvavý byznys
Hiasl nebyl jen romantický hrdina z lidových písní. Byla to chladnokrevná bestie. Když mu šlo o krk, neváhal zabíjet. Jeho banda měla na svědomí devět lidských životů – většinou myslivců a vojáků, kteří měli tu smůlu, že se jim postavili do cesty. Přepadávali i úředníky s vybranými daněmi. Traduje se, že část lupu rozdával chudým, ale historické záznamy mluví jasně: většina peněz padla na úplatky, alkohol a provoz bandy.
Mýtus o jeho nezranitelnosti a kulkách, které se mu vyhýbají, dostal trhliny 14. ledna 1771. Osudným se mu nestal zdatnější soupeř, ale zrada. Tip úřadům dala dcera hostinského v Osterzellu, kde se banda ukrývala.
Zrada v Osterzellu
Když vojáci obklíčili hostinec „Zur Post“, nešlo o žádnou malou potyčku. Úřady, frustrované roky neúspěchů, vyslaly trestnou výpravu čítající 300 mužů. Hiasl a jeho kumpáni se zabarikádovali a čtyři hodiny se bránili přesile. Došlo jim ale, že proti armádě nemají šanci. V kouři a střelbě nakonec složili zbraně.
Soudní proces v Dillingenu sledovala celá Evropa. Klostermayr, zbavený své moci i zbraní, už neměl co ztratit. Když se ho soudce zeptal, co chce uvést na svou obhajobu, bavorský zbojník jen suše odvětil: „Nix!“ Tedy nic. Věděl, že rozsudek byl napsán už dávno předtím, než vstoupil do síně.
Divadlo hrůzy
Poprava se konala 6. září 1771 a byla brutální i na poměry tehdejší doby. Soud nařídil trest lámání v kole. Kat nejprve Hiasla přidusil provazem, aby byl v polobezvědomí, a poté mu těžkým okovaným kolem postupně drtil končetiny. Každý úder drtil kosti, zatímco dav přihlížejících jásal. Po „rozlámání“ mu kat usekl hlavu a tělo rozčtvrtil.
Části jeho těla byly pro výstrahu rozvěšeny na čtyřech hlavních křižovatkách v okolí. Chtěli ho vymazat z paměti, ale dosáhli opaku. Zrodila se legenda. Příběh rebela, který se postavil mocným, inspiroval i slavného Friedricha Schillera k napsání dramatu Loupežníci. Hiasl prohrál svůj život, ale vyhrál nesmrtelnost.
