Čeština si díky němu osvojila slovo grázl jako synonymum pro lumpa. Realita jeho života však měla k romantickým představám o sympatickém rošťákovi daleko. Zločinec Jan Jiří Grasel řádil na přelomu osmnáctého a devatenáctého století na Moravě a v Rakousku. Jeho činy se vyznačovaly mimořádnou surovostí. Nezastavil se před ničím. Vraždil a své oběti s oblibou mučil. Nakonec ho dostihla spravedlnost díky zradě. Jeho poprava se stala pro Vídeň obrovskou atrakcí.
Zrozen pro šibenici
Jan Jiří Grasel přišel na svět do podmínek, které mu nedávaly jinou šanci než dráhu zločince. Narodil se v dubnu 1790 v Nových Syrovicích do rodiny rasa a zloděje Thomase Grasela. Bída a neustálé kočování formovaly chlapcův charakter od útlého dětství. Místo školy ho rodiče učili krást. Otec Thomas byl známý kriminálník a úřady ho označovaly za nebezpečného vagabunda.
Už v šesti letech musel malý Jan na otcův příkaz spáchat první krádež. Cecílie Nováková v práci Zloděj bez hranic uvádí: „Peníze odevzdal otci, ale medailonek s portrétem krásné ženy si ponechal jako talisman. Měl to být anděl, který ho bude chránit.“ Matka Regina ho v kriminální činnosti podporovala.
První velkou akci absolvoval v šestnácti letech v Raabsu. Jeho podíl na lupu byl však směšný. Spisovatel Richard Max Josef Bletschacher popisuje dělení kořisti: „Pak si na poli mezi kopřivami kořist rozdělili… Dvě prostěradla a modrý povlak na peřinu, to bylo vše, co na něj vyšlo.“ Tento zážitek v něm probudil touhu vést vlastní bandu.
Krvavá cesta bez slitování
Doba nahrávala zločinu. Po napoleonských válkách byla země zbídačelá. Grasel toho dokonale využil. S otcem a později s vlastní bandou terorizovali samoty. Nešlo o žádné gentlemanské loupeže. Pokud v domě někoho našli, neměli s ním slitování. Nováková v práci Zloděj bez hranic popisuje jejich metody: „Pokud v domě někdo byl, lupiči ho svázali a bili, dokud jim neprozradil, kde ukrývá rodinné jmění.“ Kradli peníze, šperky i koně.
Zlom přišel v roce 1812. Tehdy zabil hostinského Michaela Witzmanna a stal se vrahem. Jeho řádění vyvrcholilo v roce 1814 útokem na vdovu Schindlerovou ve Zwettlu. Bletschacher líčí tento moment: „Grasel tápe kolem, chytne se těžké kovové tyče… a slepě udeří tam, odkud přichází křik. Jednou, dvakrát, třikrát. Slyší žuchnutí.“ Žena zraněním podlehla. Grasel později tvrdil, že šlo o nehodu. Vinu nikdy nepřiznal. Jeho krutost vyvolávala strach v širokém okolí.
Mistr úniků a osudná léčka
Dopadnout Grasela bylo pro tehdejší policii téměř nemožné. Pohyboval se rychle a využíval síť informátorů. Byli schopni za noc ujít i desítky kilometrů. Na jeho hlavu byla vypsána odměna čtyři tisíce zlatých.
Konec jeho řádění učinil až brněnský policejní ředitel Jan Nepomuk Okáč. Vymyslel rafinovanou lest a nasadil volavku Davida Mayera. Ten si získal důvěru Graselovy milenky a následně i samotného loupežníka. Past sklapla 18. listopadu 1815 v hospodě v Martersdorfu. Mayer se pokusil Grasela uspat opiem v kávě. To nezabralo. Nakonec ho musel s pomocí sedláků přemoci silou.
Divadlo pro celou Vídeň
Soudní proces byl důkladný. Graselovi prokázali 205 loupeží a dvě vraždy. Rozsudek zněl jasně: smrt provazem. Poprava se konala 31. ledna 1818 ve Vídni a stala se masovou událostí. „Půl Vídně se tehdy seběhlo do kasáren Rossauer Kasarne, aby bylo svědky vzácné podívané. Už zdáli bylo vidět tři šibenice,“ popisují atmosféru stránky mBrno.
Grasel stál pod šibenicí s kumpány Stanglem a Fähdingem. Zatímco Stangl strachy omdlel, Grasel si zachoval chladnou hlavu. Pozoroval dav zvědavců s klidem. Těsně před smrtí jen suše prohodil: „Ježiši, tolik lidí!“ Tak skončil život muže, jehož jméno se stalo nesmrtelným symbolem pro každého lumpa.
