Byl hrdinou i vrahem, symbolem odporu proti francouzské okupaci i postrachem vesnic v Porýní. Johannes Bückler, známý jako Schinderhannes, byl popraven v roce 1803 spolu s dalšími devatenácti muži. Jenže teprve dnes vědci zjistili, že kostra, kterou za jeho ostatky považovali celé generace, patřila někomu úplně jinému.
Kdo byl Schinderhannes. Z kluka z rasovny vůdcem zločinecké bandy
Narodil se kolem roku 1779 v německé vesnici Miehlen, jako syn pohodného. Tehdejší název pro muže, který likvidoval mršiny a zpracovával z nich kůže. Už jako malý nesl přezdívku Schinderhannes, v překladu něco jako „Jeník Ras“. O tuhle pověstnou profesi ale nestál. Smrděla, byla krajně neoblíbená a kluk s takovým původem měl jen mizivé šance na slušné řemeslo.
Vyučil se u truhláře, ale brzy ho vyhodili. Ukradl totiž kůže, o kterých si myslel, že na ně má nárok. Následoval výprask, veřejné ponížení a odsouzení k životu na okraji společnosti. Zkusil to jako pomocník v rasovně, ale i to brzy vzdal. Místo toho dal dohromady partu mladíků a začali krást dobytek. Od slova ke slovu, od krádeže ke zločinu. Když byl v roce 1796 poprvé chycen, utekl z vězení a už se nikdy nevrátil k poctivému životu.
Bückler měl dar řeči, přirozené charisma i vůdčí schopnosti. Díky tomu brzy převzal velení nad celou bandou, která řádila hlavně v pohoří Hunsrück, podél Mosely a někdy až k českým hranicím. Přepadávali bohatší statkáře, obchodníky, ale i židovské obyvatele. Vznikla legenda o hrdinovi, který bojuje proti Francouzům. Pravda byla mnohem drsnější.
„Lidové báchorky líčí Hannese jako správného chlapa, ale ty příběhy se prostě vzdalují od skutečnosti,“ popsal ředitel muzea v Simmernu Fritz Schellack pro SWR.de.
Poprava jako atrakce. A pak dlouhé ticho
Po posledním zločinu v březnu 1802 byl Bückler zatčen a skončil ve věži v Mohuči. V průběhu 16 měsíců vypovídal o celé své minulosti. Nezapíral, snažil se uhrát lepší trest, ale nepochodil. Nakonec byl obviněn z víc než 200 trestných činů. Od krádeží, přes vydírání až po vraždu, na které se měl podílet v lednu 1800 v Ortzweileru.
Poprava proběhla 21. listopadu 1803 na volném prostranství u Rýna. Přihlíželo jí kolem 30 tisíc lidí, gilotinu postavili až za hradby, aby se všichni vešli. Malíř Matthias Ernst tehdy kreslil podobizny odsouzených, které prodával na místě jako suvenýry. Přesně v duchu doby.
Zvláštní pozornost ale upoutala i těla popravených. Lékařská společnost na nich hned po exekuci prováděla různé pokusy. Mimo jiné zkoušeli, jestli tělo ještě reaguje, když k němu přiloží uťatou hlavu. Výzkum pak pokračoval na univerzitách. A právě tam začal jeden velký omyl.
Kosti ztracené i nalezené. Věda napravila dvousetletou chybu
Vědci z univerzity v Heidelbergu a Innsbrucku se v roce 2025 pustili do podrobného zkoumání ostatků z anatomické sbírky. Pomocí chemické analýzy a testů DNA zjistili, že slavná „kostra Schinderhannese“ byla ve skutečnosti někdo jiný. Patřila Veitu Krämerovi, dalšímu z popravených.
Naopak pravé kosti Johannese Bücklera ležely celou dobu ve stejné sbírce, jen pod špatným jménem. Byly označené jako ostatky „Černého Jonase“. Záměna pravděpodobně vznikla hned po popravě, kdy se hlavy a těla ukládaly zvlášť. Anatomové si pak některé z těl přivlastnili, a když se sbírky o pár let později slučovaly, přišel zmatek.
„Je možné, že kostra byla v určité chvíli ukradena nebo zapůjčena v domnění, že jde o slavného lupiče. A už se nevrátila,“ řekla výzkumnice Sara Dollová podle Forensic Science International: Genetics.
Díky genetickému profilu dnes víme, jak Schinderhannes vypadal. Měl hnědé oči, tmavé vlasy a světlou pleť. Zranění na jeho levém předloktí a pravé holenní kosti odpovídá známým příběhům, třeba tomu o útěku z vězení, kdy skočil ze dvou pater a zlomil si nohu.
Zatím není jasné, co se stalo s kostmi „Černého Jonase“. Je možné, že byly ztraceny nadobro. Ironií osudu tak právě tahle záměna vedla k tomu, že dnes víme, kde skutečné ostatky slavného německého lupiče leží.
