Jedna z nejvlivnějších bitev české historie měla svoje kořeny už v roce 1273. V něm byl římským králem zvolen místo ambiciózního Přemysla Otakara II. Rudolf I. Habsburský. Střet z 26. srpna 1278 rozhodl nejen o osudu samotného českého panovníka, ale i uspořádání Evropy na více jak půl milénia. Jak probíhala samotná bitva?
Železný a zlatý proti Habsburskému
Jádrem sporu panovníků bylo hlavně babenberské dědictví. Rakouské a štýrské země získal Přemysl Otakar II., a to sňatkem s Markétou Babenberskou. S Rudolfem sice v roce 1276 uzavřel Vídeňský mír a musel obětovat rakouské državy, další podmínky ale nedodržel.
Rudolf na druhé straně stále více zasahoval do tuzemských záležitostí. Proti Přemyslovi organizoval a podporoval odbojné šlechtice, především šlo o rod Vítkovců. Okolnosti pak vyhrotila Přemyslova jižní expanze. Začal totiž vytvářet mohutnou centralizovanou říši, která se však „tloukla“ s místní šlechtou i německými knížaty. To samozřejmě představovalo pro okolní panovníky silnou konkurenci.
Na pravém břehu Moravy
Moravské pole leželo mezi vesnicemi Dürnkrut (Suché kruty) a Jedenspeigen, cca 30 kilometrů od dnešní Břeclavi. Rozsáhlá nížina, která se táhla podél řeky Moravy až k Hainburgu byla pro manévrování jezdeckých armád naprosto ideálním terénem, což uvádí i Česká televize.
Dohromady se střetlo asi 55 000 mužů, tedy víc jak 30 000 na Rudolfově straně a 25 000 z Přemyslova vojska. Říšská armáda těžila z lehkého uherského jezdectva, které českému králi oslabilo pravé křídlo.
Zlom útokem ze zálohy
Klíčovým okamžikem byla Rudolfova zákeřnost. Nechal čest ctí a místo rytířského souboje nechal ze zálohy zaútočit do boku českých jednotek Ulricha von Kappellena. Přemysla tento manévr naprosto konsternoval. Vzhledem ke svému rytířskému vychování očekával konvenční vedení bitvy. Jeho zálohy vedené Milotou z Dědic se tak daly buď na útěk, nebo jim dlouho trvalo, než do boje vůbec zasáhly.
Neudržitelná pozice a pád krále
Panovník přezdívaný současníky „král železný a zlatý“ se i v této chaotické situaci snažil zabránit panice vojska. Jeho pozice se však rychle stala neudržitelnou. „Dostal se do obklíčení Rudolfových vojáků, mohl by se vzdát, ale bojoval, až byl zabit,“ popisuje závěr panovníkova života pro Radiožurnál historik Jaroslav Čechura z Univerzity Karlovy.
Podle jeho soudu už tehdy nebylo umírání krále na bojišti moc běžné. „Je to poměrně vzácná věc. Plyne z toho, jak se domnívám, že Přemysl byl ve své podstatě rytíř. Nebyl to vojevůdce, který stál na kopci, ale dodával jim rytířské chrabrosti,“ přibližuje historik situaci. Z toho také plyne výše zmíněné očekávání stejného chování na straně protivníka.
Přechod dvou řádů světa
Šlo tak o jednoho z posledních panovníků, který padl tímto způsobem. „Samotné střetnutí je pak příznačným konfliktem starého odcházejícího rytířství a idealistického světa Přemysla Otakara II. s nastupujícím světem pragmatického Rudolfa I. Habsburského,“ konstatuje historik Josef Žemlička. Přesný průběh ale není dodnes zcela jasný. Někdy se uvádí, že ho zabili vlastní lidé, protože ho nepoznali. Další verze obviňuje Bertolda Schenka z Emerberku.
Tělo bylo vystaveno ve Vídni jako jasný důkaz Přemyslovy smrti. Rudolfovo vítězství znamenalo definitivní usazení habsburské dynastie jako dědičných vládců Rakouska i alpských zemí. To vydrželo až do roku 1918. Moravské pole současně ukončilo jakékoli velmocenské ambice Přemyslovců.
Zdroje: Bellum, CeskaTelevize, iRozhlas, Denik
