Když skončila druhá světová válka, pro více než dva miliony Němců z českých zemí to nebyl návrat domů, ale začátek dalšího vyhnanství. V zemi, která měla být jejich útočištěm, je místo solidarity čekala nenávist a ponížení.
Deportace, která měla být „spořádaná a humánní“
Masový odsun Němců z Československa začal hned po válce a oficiálně vrcholil v roce 1946. Vše probíhalo pod dohledem spojenců, kteří na postupimské konferenci rozhodli, že vysídlení má být řízené a civilizované. Podmínky ale zdaleka tak mírné nebyly.
První organizovaný transport vyjel 25. ledna 1946 z Mariánských Lázní. V praxi to znamenalo jediné, Němci se museli dostavit na nádraží s maximálně padesáti kily zavazadel a tisícem říšských marek. V dobytčích vagonech pak zamířili přes hranice, často bez jídla, vody a s vědomím, že se nikdy nevrátí.
„A z žalu a zoufalství mnozí plakali celou noc. Krmili nás, to musím říct, dostávali jsme teplou polévku. Jelo se v noci, přes den jsme stáli. Ale z vagonů jsme nesměli ven,“ popsal Johann Eppinger pro projekt Paměť národa.
Náraz do reality
Po příjezdu do Německa, které bylo samo v troskách, však žádné vítání nečekalo. V Západním Německu přibyla po odsunu náhle desetina obyvatel, přičemž válka zničila čtvrtinu bytového fondu. Uprchlíci byli vnímáni jako vetřelci, nikoli jako krajani. V Brémách se objevily plakáty s nápisem: „Víc už přijmout nemůžeme!“
Vyhnanci končili v provizorních táborech, často v areálech bývalých koncentráků. Sudetští Němci byli třeba ubytováni i v Dachau. Právě odtud se dochovalo svědectví o vzpouře, která vypukla v roce 1948. Vznikl pojem „homo barackensis“, tedy člověk odsouzený žít v barácích.
Harald Jähner v knize Čas vlků popisuje výběr lidí do domácností německých sedláků jako „tržiště s otroky“. Vyhrávali silní a mladí, ostatní zůstávali v táborech. Někteří statkáři uprchlíky považovali za náhradu za válečné zajatce a odmítali jim platit mzdu.
První výstřel, který změnil svět: Před 86 lety vypukla na Westerplatte druhá světová válka
Pomoc? Až po letech. A ne všem
Změna k lepšímu přišla pro vyhnance až začátkem 50. let. V Západním Německu byl v roce 1952 přijat zákon o vyrovnání břemen, který umožnil žadatelům získat odškodnění a půjčky na nové bydlení či podnikání. Přesto trvalo podle historika Davida Kovaříka z ÚSD AV ČR začlenění do společnosti pět až sedm let.
Lépe se dařilo těm, kteří měli vzdělání a profesi, tedy lékařům, inženýrům nebo řemeslníkům. Lidé z venkova často končili v nízkopříjmových oblastech a jejich sociální izolace přetrvávala. Východní Německo naopak organizace vysídlenců vůbec nepovolovalo. O jejich původu se jednoduše přestalo mluvit.
Zvláštní roli sehráli i přeživší židovští vězni. Část z nich paradoxně hledala útočiště zpět v Německu, zejména v americké okupační zóně. V bývalém táboře Föhrenwald vznikla židovská komunita s vlastní samosprávou, policií i školou. Německé úřady ji zrušily až v roce 1957.
Sudetští Němci tak po válce zakusili vyhnání hned dvakrát. Jednou z Československa a podruhé z německé společnosti. Místo nového domova je čekal nový boj o přežití.
Karel IV. a jeho matka Eliška Přemyslovna: Vztah, který přervalo násilné odloučení, za kterým stál jeho otec Jan Lucemburský
Zdroj: ČT24, sudetsti-nemci, SeznamZprávy
