Psal se šestadvacátý prosinec 1991. Zatímco západní svět ještě dojížděl vánoční svátky, v Moskvě se definitivně hroutil svět, který po desetiletí děsil polovinu planety. Sovětský svaz toho dne formálně zanikl. Předcházelo tomu osobní drama Michaila Gorbačova, ponížení ze strany Borise Jelcina a spuštění vlajky, které symbolicky ukončilo studenou válku i SSSR. Dnešní realita však ukazuje, že stíny tohoto dne nad Ruskem visí dál.
Poslední projev do prázdna
Konec supervelmoci nevypadal jako ve filmu. Žádné výbuchy, žádné davy dobývající paláce. Byla to spíše zákulisní kapitulace muže, který chtěl systém opravit, ale místo toho jej nechtěně zničil. Michail Gorbačov, první a poslední prezident SSSR, vystoupil před televizní kamery už večer 25. prosince, aby oznámil svou rezignaci. Vypadal unaveně. Věděl, že prohrál mocenský boj s dravějším Borisem Jelcinem, a jeho slova měla pachuť hořkosti.
„Osud tomu chtěl, že když jsem stanul v čele státu, bylo už jasné, že se zemí není něco v pořádku,“ řekl tehdy Gorbačov v přímém televizním přenosu, který přenášela i CNN. Jeho projev byl smuteční řečí za impérium. Přiznal, že starý systém se zhroutil dříve, než mohl začít fungovat ten nový. Gorbačov se snažil zachovat tvář a zdůraznit své zásluhy, konec totality, glasnosť a odzbrojení. Ale v tu chvíli už ho v Rusku málokdo poslouchal. Lidé měli jiné starosti. Regály v obchodech byly prázdné a budoucnost nejistá.
Symbolický konec přišel přesně v 19:32 moskevského času. Nad Kremlem pomalu klesla rudá vlajka se srpem a kladivem. Naposledy. O pár minut později ji nahradila ruská trikolora. Pro Washington to byl moment triumfu, pro miliony sovětských občanů chvíle absolutního zmatku. „Konfrontace skončila,“ prohlásil v reakci na události americký prezident George Bush starší ve svém vánočním poselství.
Trapas s kufříkem a Jelcinův triumf
Předání moci mezi Gorbačovem a Jelcinem neproběhlo jako gentlemanská dohoda. Byla to spíše veřejná poprava poraženého soka. Boris Jelcin, posílený svou rolí při potlačení srpnového puče a dohodou z Bělověžského pralesa, si vychutnával každou minutu své převahy. Původně se měli oba muži setkat k formálnímu předání úřadu, ale Jelcin schůzku bojkotoval a poslal za sebe jen ministra obrany Jevgenije Šapošnikova.
Hlavním bodem předání byl takzvaný „Čeget“, kufřík s kódy k jadernému arzenálu. Gorbačov se ho musel vzdát. Tímto momentem se Rusko stalo faktickým i vojenským nástupcem SSSR. Jelcin se choval jako absolutní vítěz. Gorbačova nechal v podstatě vyhodit z jeho kremelské kanceláře a ten si ani nestihl sbalit osobní věci. Byla to ukázka hrubé politické síly, která předznamenala styl vládnutí v devadesátých letech.
Následujícího dne, 26. prosince, Rada republik Nejvyššího sovětu SSSR přijala deklaraci č. 142-N. Ta konstatovala zánik Sovětského svazu jako státu a subjektu mezinárodního práva. Poslanci jen zvedli ruce a šli domů. Říše, která ovládala šestinu světa, přestala existovat.
Katastrofa, která zrodila dnešní válku
Zatímco my dnes vnímáme datum 26. prosince jako výročí nabytí svobody a konec bipolárního rozdělení světa, v Kremlu panuje zcela opačný názor. Vladimir Putin postavil svou politickou kariéru na revizi tohoto okamžiku. Pro něj a jeho okolí nešlo o osvobození národů, ale o ponížení Ruska. Právě v chaosu a bídě, které následovaly po rozpadu svazu, se zrodila ruská frustrace, kterou Putin později dokonale využil.
„Především bychom měli uznat, že rozpad Sovětského svazu byl největší geopolitickou katastrofou století,“ řekl Vladimir Putin ve svém projevu k Federálnímu shromáždění v roce 2005. Tato věta se stala klíčem k pochopení všeho, co se děje dnes.
Tehdejší ztráta území a vlivu je pro současné ruské vedení stále živou ranou. „Pro ruský národ to bylo skutečné drama. Desítky milionů našich spoluobčanů a krajanů se ocitly mimo ruské území,“ dodal Putin ve stejném projevu. Dnes vidíme, kam tato rétorika vedla. Zemi to stálo prosperitu a mezinárodní izolaci, ale v Kremlu je touha po návratu do doby před rokem 1991 silnější než ekonomická logika.
