Dnes by své devadesáté narozeniny oslavila žena, jejíž uhrančivý pohled a křehkost fascinovaly celé tehdejší Československo. Jana Rybářová se stala hvězdou doslova přes noc a režiséři v ní viděli zázrak, který se narodí jednou za generaci. Za velkým úspěchem se ale skrývala mimořádně citlivá dívka, která v krutém světě pomluv a nešťastné lásky nedokázala najít své místo. Její osud se nakonec naplnil v pouhých jednadvaceti letech.
Úspěch před kamerou a vnitřní nejistota
Její cesta k filmu začala u klasického tance. Od dětství navštěvovala baletní kroužek a po zrušení francouzského gymnázia nastoupila do tanečního oddělení konzervatoře. Právě tam ji jako sedmnáctiletou objevil režisér Václav Krška pro svůj film Stříbrný vítr. Roli Aničky Posedlé zvládla s naprostou přirozeností a rázem se stala idolem mnoha diváků. Lidé často srovnávali její tvář s rysy americké herečky Elizabeth Taylor.
Ona sama ale nadšení publika nesdílela a popularita jí štěstí nepřinesla. Ve svém deníku se neustále kritizovala a styděla se za své ženské tvary. Zápisky odhalují dívku s velmi nízkým sebevědomím, která pochybovala o svém talentu i vzhledu. Před kamerou se cítila nesvá a do deníku si zapsala, že si v obličeji připadá tlustá.
Platonické vztahy a hledání ideálu
První velkou lásku prožila s hereckým kolegou Karlem. Chodili spolu čtyři roky, jejich vztah ale zůstal po celou dobu čistě platonický. Partner toužil po intimitě, Rybářová ovšem fyzický kontakt vytrvale odmítala a svolila maximálně k polibkům. Vysnila si čistou romantickou lásku z románů.
Rozdílná očekávání vedla k častým hádkám a vzájemnému trápení. Karel situaci těžce nesl a občas se uchyloval k vyhrožování. Nakonec jeho trpělivost vypršela a pár se definitivně rozešel. Deníkové záznamy z jara roku 1956 ukazují její tehdejší beznaděj. „Žít neumím, lásku neumím a hlavně nevím, jak hrát,“ svěřila se mladá žena svým zápiskům.
Filmaři ji mezitím obsazovali do dalších projektů. Režisér Krška jí svěřil roli Elišky Krásnohorské v životopisném snímku Z mého života a zahrála si také v hudebním filmu Dalibor. Zde se setkala s Karlem Fialou, kterého její krása rovněž okouzlila. Pokus o sblížení u ní ovšem skončil stejným nezdarem jako u předchozích nápadníků.
Osudové natáčení v Bulharsku
Zlom přinesla nabídka na natáčení pohádek Legenda o lásce a Labakan. Štáb odcestoval do Bulharska, kde půvabná plavovláska budila všude obrovskou pozornost. Během práce na place se seznámila s operním pěvcem Přemyslem Kočím. O devatenáct let starší muž měl pověst vyhlášeného svůdníka a na kolegyni se snažil zapůsobit.
Sám ji před svou minulostí rovnou varoval. „Dej si na mě pozor. Já jsem lotr, měl jsem strašně moc známostí a jsem nezodpovědný, protože jsem ženatý,“ uvedl tehdejší slova umělec v dokumentu České televize. Postupně ale její křehkosti podlehl a uvědomil si silné city. Své manželce Astrid Štúrové nakonec sám přiznal, že se zamiloval. Rybářová opět nedovolila žádný fyzický kontakt, to však nezabránilo šířícím se drbům.
Dopis na rozloučenou a tichý konec
Zprávy o vznikajícím vztahu dorazily do vlasti dříve než samotní herci. Po návratu do Prahy čekala na Rybářovou plná schránka anonymních dopisů s nevybíravými urážkami. Čelila moralizujícím kázáním do telefonu a nenávistným pomluvám. Obrovský tlak a výčitky svědomí nedokázala její citlivá povaha unést. Režisér Otakar Vávra ji v té době ještě obsadil do historického filmu Proti všem, psychicky už ale byla zcela na dně.
Nechtěla figurovat v roli tajné milenky a rozbíjet rodinu. V noci 12. února 1957 napsala dopis na rozloučenou a pustila si plyn. V posledních slovech uvedla, že neumí žít správně a patlat něco polovičatě podle ní nemá cenu. Přidala přesvědčení, že není tak cenný člověk, aby jí byla škoda.
Přivolaný lékař při ohledání těla s překvapením zjistil, že zemřela nedotčená, tedy jako panna. Zlomyslné drby o údajném těhotenství se tak ukázaly jako naprosto lživé. Hned následující ráno plánoval režisér Jiří Weiss nabídnout talentované dívce hlavní roli v dramatu Vlčí jáma. Slibnou dráhu ale definitivně ukončila její tragická volba.
