Na první pohled se podzim 1989 podobal v ČSSR všem obdobím dřívějšího “normalizačního bezčasí”. Vypadalo to, že soudruzi tu zkrátka budou navěky. Kolem nás tehdy probíhaly dramatické změny. V Polsku sílila Solidarita, Maďarové se otvírali Západu a NDR se potýkalo s masovými demonstracemi. I tak bylo ale “něco ve vzduchu”.
Relativně stabilní
Naše ekonomika na tom byla proti dalším zemím tzv. poměrně dobře, což dovolovalo jistou míru blahobytu. Průměrná mzda činila dle statistik 3 170 Kčs, na kterou ale nedosáhla ani polovina lidí. Nejčastější plat byl 2 830 Kčs. Od roku 1960 se životní úroveň lehce zlepšovala. Platy totiž postupně rostly, zatímco ceny zůstaly stejné.
Možnosti běžného občana
Za uvedený platový průměr si mohli Čechoslováci v roce 1989 koupit 720 bochníků chleba (dnes při průměrné mzdě 1 028). Nájemné bylo regulované a jednotné 130 Kčs za 60 metrů čtverečních a platilo bez ohledu na lokalitu. Bylo to méně než 5 % průměrné mzdy, dnes jsou to násobky.
Obrovským mínusem tehdejšího hospodářství byla dostupnost i základního zboží, nemluvě o “vymoženostech”. Automatickou pračku měla necelá polovina domácností, barevnou televizi cca stejně lidí. Dnes jde o naprostou samozřejmost.
Paneláková éra
Dominantou režimu byly paneláky, které však oproti “růžovým brýlím” obhájců provázely stejné potíže, jako jiné stránky hospodářství. Největší boom se konal v 70. letech, kdy vznikla více jak polovina celkového počtu více jak 80 tisíc panelových domů. Pro hodně lidí to bylo výrazné zlepšení podmínek.
Nešlo navíc o sociální bydlení, bydlel tu zedník vedle vysokoškolského profesora. Ovšem i tady se projevila unifikovaná, tedy nijak valná úroveň provedení. Nařízení strany totiž velelo stavět co nejrychleji a za co nejmenší náklady. To se muselo projevit na kvalitě.
Cenzura versus tvořivost
Hudbu i další kulturní podniky tehdy funkcionáři velmi pečlivě sledovali a kontrolovali. Vše muselo projít schválením a zkouškami. Ve své práci na webu Research Gate zmiňuje Jan Blüml z Palackého univerzity, že: „Umělci museli před komisí prokázat svou uměleckou kvalitu, aby získali povolení k veřejnému vystupování. Bez této kvalifikace nemohli oficiálně koncertovat.”
Mnozí umělci byli pak zakazováni neoficiálně. Neexistoval na to žádný písemný příkaz, ale pořadatelé akcí věděli, koho mohou zvát a koho ne. Tato profesní likvidace začínala zákazem televize a rozhlasu, končila nemožností vydávat u Supraphonu.
Zárodky potíží
Systém se na podzim 1989 zdál navenek stabilní. Už ale obsahoval zárodky vlastní krize, omezení svobody a zaostávání za Západem. Jak se ukázalo, to, co bujelo pod povrchem, se najednou vyvalilo jako magma z prasklé Země.
Zdroje: CeskaTelevize, Aktualne, ResearchGate, StoPlusJednicka
