Médii se nejen poslední roky táhne průběžná červená nit na téma nedostatku bytů. Kolikrát je doplněna kritikou a mýtem, že „za Husáka se hodně stavělo“. Husákem je přirozeně myšleno období tzv. normalizace, tedy 70. a 80. léta minulého století. V té době masivně vznikala paneláková sídliště. Situace však nebyla tak růžová, jak ji mnozí líčí.
Socialistická ekonomika
Ani v minulosti nebyl bytů „dostatek“. Státní bydlení byl svatý grál, pro který se dělaly službičky, uplácelo se v rámci pořadníku a vůbec se podnikaly další, vlastně ryze kapitalistické kroky. Z hlediska státu pak docházelo k tvorbě astronomického dluhu, který splácíme dodnes.
Šlo vlastně o éry přehřátí trhu a následného útlumu. „Nová výstavba se pojila s mnoha úlevami, hlavně na daních. To se ale většinou nevyplatilo, takže třeba v roce 1928 došlo k silnému přehřátí trhu,“ vysvětluje pro Jak to bylo doopravdy historik Jakub Rákosník. „Pak přišel logický propad. Je znám i případ stavebníka, který postavil dům bez dvou pater oproti zadání, protože se mu to zkrátka nevyplatilo.“
Jak se tehdy žilo
Máme-li to shrnout jedním slovem, dalo by se říct „unifikovaně“. Byty převzaly prim nad další občanskou vybaveností. Paneláky se vždy osidlovaly najednou, byty tak měly naprosto unifikované jak například záclony, tak i nábytek. Nechvalně známé „králíkárny“, byly zkrátka jak přes kopírku.
Typizované panely a další součásti stavbu výrazně urychlovaly (bylo to vlastně obrovské lego), nicméně stejnost působila řadu nepříjemností. Kvůli stejným koupelnám nebo předsíním se se člověk snadno převlékl u sousedů a zaskočili ho až cizí lidé. Od těch dob se traduje vtip o člověku, který se vracel domů a až v posteli si všiml, že je vedle něj cizí manželka.
Odlišení od zbytku
V tomto ohledu musela nastoupit lidová tvořivost. Ostatně princip „udělej si sám“ přišel ke slovu kdykoli chtěl mít člověk něco navíc nebo odlišného. Zahrnovalo to oblečení, nábytek, bytové doplňky i vaření. Stejně jako byty, i obchody měly prakticky totožnou nabídku, nemluvě o rozsáhlém spektru velmi nedostatkového zboží.
Ceny věcí byly už na obalech, platila jednotná hladina výrobku pro celou republiku. Existovala už i televizní reklama, ale velmi omezeně a jen v určeném čase. I když na rozdíl od dneška nekouskovala program, týkala se jen některých výrobků. Takových, kterých bylo všude dost.
Vyhraněné lokality
Socialistické hospodářství se zaměřovalo hlavně na těžký průmysl. Znárodňování se dotýkalo také bytů a domů, v 50. letech se pak stavělo jen tam, kde byly právě továrny. Celá ekonomika se tak zaměřovala jen jedním směrem, pro naši republiku naprosto nevhodným.
Efekt tohoto trendu shrnul v 60. letech ekonom Ota Šik slovy: „V roce 1956 Československo zaujímalo v intenzitě bytové výstavby třinácté místo mezi třiadvaceti zeměmi. V prvních pěti letech naší dekády jsme klesli na místo osmnácté.“
Šedá ekonomika
Ta vládla hlavně získávání tzv. bytových dekretů i postupné chátrání údržby. Protože byty byly státní, majitelé neměli důvod o ně zvlášť pečovat. „KSČ to moc neřešila. Neustále rostl vnitřní dluh, paneláky se stavěly velmi rychle a nebyly kvalitní,“ vysvětluje Rákosník.
Pověstná rodinná politika se zrodila dřív, než se Husák stala tajemníkem. Nebyla v tom tedy žádná lidumilnost, jen naprostá nezbytnost občany ubytovat a současně si udělat „oko“ u frustrované společnosti.
Zdroje: PlusRozhlas, Kultura21, Blesk
