Alexandr Solženicyn by dnes oslavil 107 let. Muž, kterého nezlomila rakovina, fronta ani stalinské lágry. Právě on ukázal světu pravou tvář sovětského režimu bez příkras. Jeho osud je však plný zvratů. Začal jako oddaný marxista, skončil jako tvrdý kritik Kremlu. Servítky si ale nebral ani před Západem.
Od zapáleného komsomolce k číslu Šč-232
Alexandr Isajevič Solženicyn přišel na svět 11. prosince 1918 v Kislovodsku do těžkých podmínek. Svého otce nikdy nepoznal, zemřel ještě před jeho narozením. Revoluce navíc rodinu připravila o všechno. I tak mladý Alexandr komunismu věřil. Vstoupil do Komsomolu, hltal Marxe s Leninem a plánoval, jak se stane slavným sovětským spisovatelem.
Válka však jeho osud radikálně přepsala. Narukoval jako dobrovolník a dotáhl to na kapitána dělostřelectva, za což získal Řád rudé hvězdy. Vaz mu zlomily dopisy příteli. Kritizoval v nich Stalina za „překrucování leninismu“. Cenzura to okamžitě zachytila. V roce 1945 byl zatčen a odsouzen k osmi letům nápravných táborů. Právě zde, v soukolí Gulagu, ztratil iluze o režimu a našel své celoživotní téma. V táboře prodělal i rakovinu, kterou se lékařům podařilo vyléčit.
Pašování rukopisu v kaviáru
Po Stalinově smrti a následném „tání“ se Solženicynovi podařil husarský kousek. V roce 1962 mu s požehnáním Nikity Chruščova vyšla novela Jeden den Ivana Děnisoviče. Dílo způsobilo celosvětovou senzaci. Bylo to vůbec první legálně publikované svědectví o realitě sovětských lágrů. Jenže politické klima se brzy změnilo. S nástupem Leonida Brežněva spadla klec a spisovatel se ocitl v nemilosti.
V té době už Solženicyn tajně pracoval na svém stěžejním díle Souostroví Gulag. Rukopisy vznikaly v přísném utajení mezi lety 1958 a 1968. Cesta textu na Západ připomínala špionážní thriller. Stránky byly nafotografovány na mikrofilmy a ukryty do krabičky od kaviáru. Tu následně propašoval do Paříže překladatel UNESCO Saša Andrejev. Signálem o úspěšném doručení byl telegram s textem: „Krevní skupina vaší sestry je pozitivní“. Kniha vyšla v roce 1973 a definitivně rozbila naivní představy západních levicových intelektuálů o sovětském ráji.
Reakce Kremlu byla tvrdá. Po okupaci Československa v roce 1968, kterou Solženicyn ostře odsoudil, už nebylo cesty zpět. Tehdy pronesl památnou větu: „Je ostudné být Sovětem,“ uvedl po srpnové invazi. V únoru 1974 ho režim zbavil občanství a jako prvního člověka od dob Lva Trockého ho násilně vyhostil ze země.
Solženicyn jako nepochopený prorok v exilu
Západní svět vítal Solženicyna jako hrdinu a bojovníka za svobodu. On se však odmítl stát poslušnou loutkou liberální demokracie. V exilu, kde žil nejprve v Curychu a později v americkém Vermontu, začal kritizovat západní společnost za její materialismus, duchovní úpadek a povrchnost. Ve svém slavném projevu na Harvardu v roce 1978 odsoudil sebestřednost Západu a varoval před bezhlavým zaváděním demokracie v Rusku.
Mnozí jeho dřívější obdivovatelé byli v šoku. Původní nálepku bojovníka za lidská práva vystřídala označení jako „pravoslavný ajatolláh“ nebo ruský nacionalista. Solženicynovi kritici mu vyčítali i jeho knihu Dvě stě let pospolu, která se věnovala soužití Rusů a Židů a vysloužila si nařčení z antisemitismu. Spisovatel však trval na svém přesvědčení, že záchrana Ruska spočívá v návratu k tradicím, pravoslaví a rolnické samosprávě.
Když se Sovětský svaz rozpadl, vrátil se v roce 1994 domů. Dva měsíce jel vlakem z Vladivostoku do Moskvy. Chtěl vidět, jak země po letech vypadá. Zůstal solitérem až do konce. Odmítl převzít řád od Borise Jelcina, kterého vinil z úpadku Ruska, státní cenu od Vladimira Putina však později přijal. Zemřel v srpnu 2008. Odešel jako člověk, kterého nešlo zaškatulkovat. A který věřil, že slovo má větší váhu než zbraně.
.jpg){kind=link}