Dnes je přes své skromné rozměry Mona Lisa nejslavnější malbou světa a do Louvru za ní chodí zástupy turistů a dalších obdivovatelů. Nebylo tomu tak ale vždy a za zrozením globální umělecké ikony nestojí ani nesporné renesanční mistrovství, jako krádež. Loupež tehdejším sklenářem se totiž projevila jako nejlepší marketing.
Jen jedno z děl
Mona Lisa či La Giaconda vznikla v 16. století pod prsty geniálního všestranného umělce a vynálezce Leonarda da Vinciho. Ještě počátkem 20. století šlo ale i v rámci Louvru „jen“ o jedno z jeho děl. Byla součástí průvodců, ale krom úzké skupiny umělců a intelektuálů o ní nikdo nevěděl. Pro veřejnost prakticky neexistovala jako samostatně významné dílo.
Galerie bez dozoru
„Louvre je bezpečný. To byste také mohli tvrdit, že někdo ukradne věže katedrály Notre Damme,“ tvrdil tehdy ředitel muzea. Na 400 metrů čtverečných tehdejší galerie připadalo jen 200 strážců. Obrazy se běžně sundávaly kvůli focení, přenášely a nepřítomnost plátna tak nikoho nepřekvapila.
V bílém plášti
Vincenzo Peruggia byl mladý italský řemeslník, který o Louvru věděl skoro všechno. Pracoval tam chvíli jako sklenář, vyráběl ochranná skla pro obrazy včetně Mony Lisy. V pondělí 21. srpna 1911 kolem sedmé ráno obraz jednoduše sundal z kolíků na zdi. Pak ho na servisním schodišti vyndal z rámu i skla, zabalil do pláště, a nakonec vynesl do ulic Paříže. Zabralo to jen několik minut.
Prvním, kdo si krádeže všiml, byl dle Deníku francouzský malíř Louis Béroud. Ten dorazil ráno se záměrem udělat si náčrt pro vlastní obraz „Mona Lisa v Louvru“. Teprve po několika hodinách absence obrazu (která ho nejdřív nepřekvapila), zalarmoval policii.
Hon na všechny
Louvre obsadilo na 60 detektivů, vyslýchali všechny a všechno. Dokonce i Peruggia, kterému ale kamarád poskytl alibi. Podezřelými byl i postupně dřívější zlodějíček Géry Piéret, ten ale ukázal na svého zaměstnavatele, slavného básníka Apollinaira. Ten zase v zoufalství ukázal na Pabla Picassa. Louvru ovšem celá aféra hrozně prospěla. Přilákala totiž davy turistů, kteří chtěli vidět „prázdné místo“.
Jak uvádí Prima Zoom, objevily se samozřejmě i konspirace. Dle některých zkazek měli obraz ukrást Němci, aby Francouze demoralizovali. Podle jiných to byl anonymní vtipálek a šlo vlastně o svého druhu divadlo. Nebo obraz omylem zničili samotní kustodi a historkou o krádeži vše maskovali.
V kufru
Mona Lisa nakonec strávila 2 roky v kufru pod Peruggiovou postelí. Občas ji vytáhl a kochal se jí. Jenže hon detektivů i po dlouhé době prakticky vylučoval její vrácení. On si ji ale nechtěl nechat, chtěl ji vrátit Itálii. Podezříval totiž Francii, že ji ukradla za napoleonských válek. Obraz se mezitím stal navíc fenoménem, který pokryl kalendáře, pohledy, cigarety a dostal se i do komických čísel.
V listopadu 1913 mu došla trpělivost a oslovil florentského obchodníka. Za odměnu půl milionu lir mu nabídl návrat obrazu do vlasti. Pak vyrazil na předání, kde ale čekali detektivové. Celý proces byl skoro divadelním představením. Soudy měly pro pohnutky pochopení, Peruggio si nakonec odseděl jen 7 měsíců, lékaři mu pomohli diagnózou „nízkého intelektu“.
Globální fenomén
Právě její krádež byla nejlepším marketingem, jaký mohl dosud neznámý obraz potkat. Když se tak 4. ledna 1914 vrátila do muzea, čekaly ji už davy. Z obyčejné položky muzea se stala tzv. destination painting, tedy plátnem, za kterým cíleně vyráží celé davy. Dnes ji ročně spatří na sedm milionů turistů.
Zikmund Lucemburský: Syna Karla IV. Češi nenáviděli. Unesli mu manželku, zabili tchyni, ale nakonec vládnul půlce Evropy
Zdroje: Denik, SeznamZpravy, PrimaZoom
