Jaro roku 1968 přineslo do tehdejšího Československa nevídané uvolnění a obrovskou naději na spravedlnost. Tajná březnová schůzka několika bývalých politických vězňů v pražském sklepním bytě odstartovala vznik masové organizace s názvem Klub 231. Sdružení tvrdě požadovalo plnou rehabilitaci obětí rudého teroru a spravedlivé potrestání všech viníků. Rozvíjející se demokratizační proces ale hned v srpnu brutálně rozdrtily pásy okupačních tanků a stateční muži museli znovu prchat.
Schůzka u agenta chodce
Základy nové organizace vznikly sedmadvacátého března v nenápadném bytě nedaleko Riegrových sadů. Hostitelem historické schůzky byl bývalý agent chodec a spojka domácího odboje Otakar Rambousek. Ten si za svou neohroženou činnost proti komunistickému režimu odseděl dlouhých patnáct let v nejtěžších žalářích. Cíl utajeného setkání byl naprosto jasný a přímočarý. Bývalí vězni chtěli oficiálně založit sdružení, které by nahlas a pravdivě popsalo hrůzy padesátých let a systematicky bojovalo za práva poškozených.
Celospolečenská atmosféra takovým krokům nahrávala, staré pořádky se postupně hroutily a v televizi běžely zcela nevídané diskusní pořady o svobodě projevu. Lidé hltali necenzurované debaty s Josefem Smrkovským nebo Janem Procházkou a vnímali neuvěřitelnou změnu klimatu. Oficiální ustavující schůze proběhla hned jednatřicátého března na pražském Žofíně. Přítomní zvolili za vůbec prvního předsedu organizace profesora Karla Nigrína a post tajemníka obsadil Jaroslav Brodský.
Členská základna začala okamžitě raketově růst a nabírat na obrovské síle. Během pouhých několika měsíců vzniklo přes osmdesát okresních poboček a ke sdružení se s obrovským nadšením přihlásilo neuvěřitelných třicet tisíc lidí z celé republiky. Mnozí z nich na vlastní kůži přežili peklo uranových dolů v Jáchymově nebo brutální podmínky táborů nucených prací a toužili po zadostiučinění. Oběti teroru konečně našly svou společnou platformu a silný hlas.
Zlověstný paragraf
Organizace si záměrně vybrala velmi symbolický a tvrdý název K 231. Číslo přímo odkazovalo na zlopověstný zákon z roku 1948 na ochranu lidově demokratické republiky. Právě podle tohoto gumového předpisu poslala zfanatizovaná justice za mříže naprostou většinu politických odpůrců. Vešli se do něj příslušníci inteligence, bývalí hrdinové ze západní i východní fronty a také obyčejní lidé s odlišnými názory. Zákon byl koncipován tak široce, aby bezpečně pokryl jakýkoliv myslitelný prohřešek proti tehdejší státní moci.
Vedení ministerstva vnitra přistupovalo k nově vzniklé organizaci s obrovskou nedůvěrou a zjevnou obojakostí. Zástupci silového resortu s bývalými vězni zdánlivě korektně jednali, uvnitř ale státní aparát zachvátila panika ze silného opozičního hlasu. Státní bezpečnost dál detailně monitorovala veškeré aktivity klubu a pečlivě sbírala kompromitující materiály na jednotlivé členy. Ministerstvo navíc dlouhodobě odmítalo oficiálně schválit stanovy organizace a tím ji záměrně neustále drželo v naprosté právní nejistotě. Tajná policie si v pozadí chystala masivní mediální protiofenzivu.
Ruská lež
Nadějný demokratizační vývoj a fungování sdružení definitivně ukončila srpnová invaze vojsk Varšavské smlouvy a následná tvrdá normalizace. Státní orgány organizaci rozpustily a řada klíčových představitelů musela urychleně emigrovat na Západ. O pětadvacet let později po sametové revoluci se bývalí muklové stali překvapivě terčem moderní ruské propagandy.
Státní televize Rossija 1 odvysílala obludný dokument a zcela nesmyslně označila bývalé politické vězně za fašisty, esesáky a údernou sílu opozice. Podle ruských tvůrců tito lidé záměrně vyvolali krvavé nepokoje a nesou plnou vinu za srpnovou okupaci naší země.
