Projekt SG-3 na Kolském poloostrově představoval vrchol sovětského geologického inženýrství a troufalý pokus pokořit zemské jádro. Vědci se provrtali do hloubky 12 261 metrů a okamžitě narazili na fyzikální extrémy. Místo triumfu přišlo tvrdé vystřízlivění a vynucené ukončení prací kvůli pekelným teplotám a vyčerpání rozpočtu. Z prestižního milníku se stal cíl otrlých zlodějů. Vrt dnes chrání jen zrezivělý poklop.
Cesta do neznáma
Rozsáhlý průzkum odstartoval v květnu 1970 s jasným politickým cílem pokořit hranici patnácti kilometrů a technologicky trumfnout americké konkurenty. Sovětská těžká technika fungovala spolehlivě až do magické hranice dvanácti kilometrů. V tomto kritickém bodě začala zemská kůra klást extrémní odpor a pečlivě připravené modely selhaly. Teplota v nitru nečekaně vystoupala na vražedných 180 °C, což znamenalo okamžitou stopku pro drahá zařízení. Deformace kovu inženýry přinutily vrtání zastavit.
Šokující objevy v temnotě
Před nevyhnutelným koncem operace stihli výzkumníci přepsat učebnice biologie a geologie. Z hlubin vytáhli zkamenělé mikroorganismy staré 2,8 miliardy let a posunuli teoretický vznik života na planetě o obrovský kus do minulosti. Sondy ve vrstvách pod devíti kilometry zachytily i metan.
Nález silně podpořil hypotézu o abiogenním původu ropy a zemního plynu. Odborníky šokovala rovněž přítomnost kapalné vody v místech s obrovským litostatickým tlakem.
Západní experti pohlíželi na sovětská hlášení s nedůvěrou. „Když začali Rusové vrtat, tvrdili, že našli volnou vodu i ve větší hloubce, než je pět kilometrů. A tomu většina západních vědců nevěřila. V hloubce pěti kilometrů je totiž zemská kůra tak hustá, že přes ni voda nepronikne,“ zavzpomínal na atmosféru geolog Uli Harms pro stanici BBC.
Zrození děsivého mýtu
Spolu s komplikacemi se začaly šířit zvěsti o nechtěném provrtání pekelné brány a hrůzostrašných nahraných hlasech mučených hříšníků. Tuto městskou legendu cíleně vypustil do světa norský učitel Åge Rendalen. Mystifikaci podpořil falešným překladem zpráv, do kterého zakomponoval i démonické monstrum vylétající z ústí šachty.
Ráj pro novodobé zloděje
Opuštěný areál za polárním kruhem dnes připomíná ponuré kulisy postapokalyptického filmu. Masivní betonové budovy nezadržitelně chátrají a rezavějící vrtná věž slouží jako pomník zašlé sovětské slávy. Dříve přísně střežená zóna se proměnila v lákadlo pro dobrodruhy.
Návštěvníci pátrají po zbytcích výzkumného projektu. „Je možné si tu prohlédnout a osahat samotnou zakonzervovanou díru do hlubin. Rovněž se tu lze procházet mezi opuštěnými technickými budovami a laboratořemi. Také tu zůstala po vědeckém výzkumu řada artefaktů, jaké je oblečení, vybavení a dokumentace. Bohužel tyto věci turisté stále častěji kradou,“ popsala současný stav Elizaveta Udalová pro Deník.
Nejslavnější vrt planety chrání pouze ocelový poklop přišroubovaný k betonu. Sny o fyzickém dosažení zemského pláště definitivně vzaly za své po rozpadu komunistického režimu a vyschnutí státních financí.
